Walome | Začátek

Předmluva: Nerad píšu "za pochodu". Zažil jsem to na literárním serveru, kdy jsem psal příběh a každou kapitolu jsem po dopsání vložil na net. Mělo to jednu velikou výhodu - cítil jsem se jako génius, protože se nešlo v ději vrátit a něco přepsat a já byl nadšený sám sebou, že mi příběh vychází, aniž bych musel v předešlých kapitolách cokoliv měnit. A mělo tu jednu velkou nevýhodu. Nešlo se vrátit v ději a něco přepsat :-). Já tedy nepřepisuji skoro nikdy nic, protože co jsem napsal, za tím si stojím, i když třeba po přečtení vidím, že to není úplně ono. Jenomže jednou jsem to napsal a já nechci půl hodiny přemýšlet nad každou větou, jestli zní dostatečně spisovatelsky. Píšu jak mi zobák narost. Jenomže později jsem si zvykl na určitý řád - něco dopíšu, zkontroluji si to alespoň tříkrát kvůli chybám (ale vždycky jich tam je dost i potom) a nechám příběh chvíli uležet. Přibližně za čtvrt až půl roku vím, jaký mám na něj objektivní názor, protože když něco píšu, tak se mi to líbí...a třeba až po nějakém čase zjistím, že to není nic moc.

Jenže u téhle povídky se psaní za pochodu přímo nabízí. Každý týden mám hodinu salsy, takže každý týden napíšu další část tohoto příběhu. Předběhnout se to nedá, jedině zpomalit - což se může stát.

Každopádně mám za sebou již dvě hodiny a momentálně sem dávám teprve první část.

V rytmu salsy do všudypřítomné samoty

Viktor přišel domu a položil koženou tašku na botník. Sundal si ošoupané boty a nechal je na zemi. Protáhl se.

Vešel do obývacího pokoje, bundu hodil na opěradlo židle a posadil se do jediného křesla, které v místnosti bylo.

Sáhl vedle křesla po dálkovém ovladači zahaleným pod novinami na konferenčním stolku a zapnul televizi.

Začínaly zprávy. Hlavní večerní relace.

Rozepnul si knoflík u kalhot a setřásl je ze sebe. Poté si rozepnul košili a hodil jí na zem.

Zatoužil po kávě, ale nechtělo se mu vstávat. Mít tu tak někoho, kdo by jí za mě udělal.

Už dlouho takhle žil. Každý den stejně. Beze změny. Chodil do práce, většinou se vracel pozdě k večeru, nic jiného nestihl.

O víkendech půlku dne prospal a druhou věnoval televizi nebo počítači, jednou začas si vyrazil s přáteli. Pořád dokola.

Den co den. Měsíc co měsíc. Rok co rok.

Někdy cítil, jak mu život uniká mezi prsty, ale někdy se na podobné myšlenky vůbec nesoustředil. Neměl si nač stěžovat, bydlel v pěkném bytě 2+1, na nájem si v pohodě vydělal a zbylo mu ještě na menší útratu. Jednou za 14 dní jel navštívit rodiče na Pankráci. Maminka mu vždy uvařila něco dobrého a jednou začas se nenápadně zeptala, jestli není na obzoru nějaká známost.

Chápal jí. Bylo mu dvacet šest let, už by to chtělo nějakou jistotu do budoucna. Jenomže Viktor neměl na nějaké seznamování čas. Ženy, které znal, byly buď  zadané nebo nevyhovující. A aby začal balit sousedky v baráku nebo ženské v MHD, na to neměl povahu a ani to nepokládal za vhodné. A seznamku? To už vůbec ne. Na svém svobodném stavu však neviděl nic špatného. Copak bych mohl takhle házet oblečení po zemi, kdybych tu měl nějakouholku? Těžko.

Viktor přepnul kanál. Americký sitcom. Zasmál se.

Kamarád Richard často říkal něco ve smyslu: "Ty vole, mně na tvým místě by už dávno praskly koule. Jak dlouho že si to bez sexu?"

Po Viktorově odpovědi se Richardovi protočily panenky. "Ty vole ty seš magor."

"Ježiš a co mám dělat? Chodit do bordelu?"

"Ne. Najít si ženskou."

Takové konverzace Viktora štvaly, ale Richard dál problematiku nerozváděl. "Víš co, já ti nějakou ženskou najdu," sliboval. A občas tak skutečně učinil. Richard měl za přítelkyni Simonu a ta občas vybrala nějakou svojí kamarádku nebo známou, kterou se snažila Viktorovi dohodit. Ten se párkrát nechal přemluvit na dvojitou schůzku, ale nikdy z toho nevzešlo nic zajímavého. Kromě jednoho úletu na jednu noc, který Viktorovi zpestřil umírající sexuální život.

            Viktor přepnul kanál, začínal nějaký kriminalistický seriál. Vypnul televizi a vstal. V malé kuchyňce rozsvítil, načepoval vodu do rychlovarné konvice a postavil na kafe. Vytáhl rozpustnou kávu, nabral dvě a půl lžičky, zalil vodou, zamíchal, přidal mléko, z dřevěného chlebníku vytáhl tvarohový koláč a vyrazil do své ložnice, s postelí, jedním stolkem a židlí. Na stolku stál monitor a pod ním počítač, který Viktor zapnul.

Upil kávy a ujedl koláče.

Když začínal brouzdat pornostránkami, v dalším okně si otevřel youtube a namátkou si pouštěl hudební videa. Mezitím pustil načítání dvou nahatých blondýn a dojedl koláč a upil kafe. Na youtube se rozezněla písnička od Petera Gabriela. Přišla mu povědomá. Proto na ní překlikl a sledoval klip. Jistě, Book of love z filmu Smím prosit. Viktor si vzpomněl, že když nedávno film sledoval, zamyslel se nad tím, že by si také mohl život osvěžit podobně jako Richard Geer. Kdyby si však musel vybrat, raději by zvolil energičtější tanec než byl klasický. Ještě dnes měl husí kůži z tanečních, které musel nedobrovolně absolvovat.

           Viktor sledoval video a náhle pocítil chuť něco změnit. Nedělat každý den to samé. Vždyť se skoro straním lidí, stává se ze mě samotář a magor. Promnul si čelo. Přece ale nebudu chodit do tanečních. A vlastně proč ne? Protože je to teploušský. Vážně?

Viktor si našel pár videí. Narazil na salsu. Kubánská muzika se mu vždycky líbila, tak proč toho nevyužít. Proč skutečně nezkusit něco nového? Odlepit se od stereotypu.

Našel si nějaké stránky o tanečních školách. Přihlásil se do té, která byla levnější a blíže jeho bydlišti. Měl štěstí. Kurz začínal v pondělí.

Viktor měl o víkendu poměrně dost práce. Poklidil si byt, vyštrachal staré společenské boty a vybavily se mu ty, které dostane Richard Geer ve Smím prosit od své ženy. Přetřel si je mokrým hadrem a pečlivě nakrémoval. Na stránkách taneční školy Dancer se jasně psalo, že na kurzy salsy není nutné chodit v nějakém přepychovějším oblečení – Dámy, neberte si boty na podpatcích, pro tento tanec jsou nepraktické, zvláště pro začátečníky. Přijďte v čemkoliv, v čem vám bude pohodlně.

           Viktor si i přes návrh připravil modrou košili a džíny – nijak ležérní ale taky ne sváteční. Trochu ho děsila skutečnost, že se těší. Těším se na tanec nebo na to, že v mým životě po dlouhý době nastane změna? Malá, ale přece jen...

V pondělí přišel do práce včas. Na večer nijak nemyslel, hodinky sledoval jako každý den pozorně a jako každý den ručička ne a ne zrychlit.

Den přeci jen uplynul a Viktor si stihl ještě před lekcí zajet domu a vykoupat se. Sice se nerad koupal, když byla venku zima a on pak ještě musel ven, ale zdálo se mu to vhodné. Navoněl se, oholil, oblékl a vyrazil do mrazu. Leden byl v druhé půli a dával to znát. Viktor si přitáhl límec bundy a popoběhl, aby stihl autobus.

...