Jak jsem dělal rozhovor s Alexem Maleevem

Je to téměř přesně dva roky, co jsem sepsal článek o přípravě a následném rozhovoru s Jamesem O´Barrem, autorem velice oblíbeného komiksu Vrána. Od té doby se změnilo spoustu věcí. Tak zaprvé jsem za tu dobu přečetl nějaké ty komiksy, takže se mi rozšířil obzor a za druhé jsem pokračoval v psaní recenzí "na plný úvazek ve svém volném čase", což mě nakonec vehnalo do náruče webu GeekCave.

A právě na GC.cz jsem o víkendu zveřejnil rozhovor s Alexem Maleevem, bulharským komiksovým kreslířem, který momentálně žije a pracuje v New Yorku. Mimojiné spolupracoval na komiksu Daredevil, který napsal B. M. Bendis a který vyšel i u nás. Jsou to čtyři bichle, každá stojí nějak kolem 800,- a je to čtení naprosto parádní. Do toho ještě nedávno vyšla další Vrána (ano, duchovní pokračování té Vrány) a tudíž se Maleev stal pro českého čtenáře zase o něco známějším. Co je ale hodně zásadní, že v zámoří bude vycházet nový Hellboy, což je pro mě nejzásadnější info, protože Hellboy je prostě pecka.

A teď k tomu rozhovoru. Když si čtu článek, který jsem napsal před dvěma lety, tak se musím smát – nezmínil jsem některé moje chyby, kterých jsem se dopustil. Tak například jsem se na rozhovor tehdy vůbec nepřipravil. Ne, že bych to odflákl, ale prostě mi nedošlo, že bych měl. O O´Barrovi jsem prakticky nic nevěděl, do jeho přednášky jsem netušil, jak vypadá, jak mluví. Nečetl jsem s ním žádný rozhovor atd.

Společně s tímto uvědoměním a novinářským workshopem v MKP o rozhovorech (který vedla Lenka Nejezchlebová z Instinktu a Týdne) jsem nyní přistupoval k přípravě svědomitěji. O Maleeovi jsem si našel první poslední, věděl jsem, kde studoval, jak dlouho, podíval se na všechna jeho videa, co jsem našel, prolétl jsem rozhovory s ním z poslední doby a poté to dával do okruhů, které zajímaly mě a o kterých jsem si myslel, že budou zajímat čtenáře. A bral jsem ohled i na to, aby nemusel říkat to samé, co říkal v minulých rozhovorech, ale nakonec jsem se tomu nemohl vyhnout. To je holt daň známý osobnosti, že opakuje pořád to samé :)

Pak teda přišel na řadu překlad otázek do angličtiny, protože tentokrát jsem věděl, že na místě nebude tlumočník.

Moje angličtina je naprosto zarezlá, respektive vždycky byla. Rozumim dobře, ale gramatika jde mimo mě. Tak či tak jsem si sesmolil pár otázek, ujistil se, že Maleeovi budu rozumět, páč na videích mluvil v poho a hurá do akce.

Byl jsem docela nervózní, to musim přiznat. Beru to totiž moc vážně, snažím se neudělat ostudu nejen sobě, ale ani tý naší východní postkomunistický Evropě. A taky člověk má v hlavě, že výsledek musí bejt přínosnej pro obě strany a hlavně jsem doufal, že Maleev bude hodně mluvit.

Mluvil. Naštěstí. Očividně už měl nacvičená některá témata, takže stačilo jen naťuknout a on sypal z rukávu kvanta zajímavých informací. Hlavně se asi během tří otázek rozhovor stočil spíše k dialogu, kdy jsme se prostě bavili a já sem tam naťuk další otázku. Bohužel moje angličtina je opravdu na pováženou, společně s nervozitou jsem byl takovej koktající středoškolák u maturity. Ale ve výsledku jsme si pokecali vlastně dobře :)

Co mě potěšilo, že na rozhovor bylo o 15 min více času, než se původně plánovalo. Co mě nepotěšilo, že bychom zvládli klidně dalších 15. Na rozdíl od O´Barra jsem ani nestihl vyplemcat všechny připravené otázky, protože rozhovor se občas stočil někam jinam. A příjemně jsme si notovali, když jsme se dostali k Hellboyovi, na kterého nám zbylo bohužel málo času.

Je pravda, že jsem si při přípravě říkal, že bych měl dát otázky o Hellboyovi na začátek, ale já chtěl prostě vést ty otázky chronoligicky. Takže jsem se ho nejdříve zeptal na jeho úplně první, dvacet let starou práci a pak jsem šel víc a víc do současnosti.

Po rozhovoru jsem byl nadšen. Nejen, že opadla nervozita, ale věděl jsem, že mám v kapse materiál na kvalitní článek (doslova - celý rozhovor jsem nahrával na tel.). A celkově je skvělý setkat se z mé pozice člověka, co si šmudlá amatérský články na amatérský weby, s umělcem, co támhle za oceánem kreslí pro největší komiksový vydavatelství.

Každopádně pak jsem si rozhovor poslechl. Nejdříve jednou, cestou domů a pak jsem ho přepisoval do wordu. Měl jsem dvě velké výhody. Zaprvé jsem se na již zmíněném workshopu dozvěděl, že rozhovor je taky literární útvar, takže není žádný zločin slova tázaného mírně upravit do podoby, aby to znělo dobře česky. Zadruhé to bylo potřeba přeložit, kde je opět prostor pro volnost.

Ale i tak to zabralo několik hodin a korektur, aby to mělo hlavu a patu. Celý rozhovor jsem ukončil otázkou, která ve skutečnosti padla někdy uprostřed. Protože mi přišlo, že je to taková pěkná tečka za tím naším případem :)