závěr

V Merijském královstvím oddávaly páry dva druhy lidí. Buďto to byli kostelníci chrámů, které stály v místě, kde se pár oddával anebo takzvaný potulný oddávající. Což jsem já. 
    Jmenuji se Alen a jsem poměrně spokojený a šťastný muž. Je mi čtyřicet sedm let, jsem šťastně ženatý a máme se ženou spolu dvě již dospělé děti. Práce

předposlední příběh

"Už mě to nebaví, rozumíš tomu?" řekl jsem klidně, ale vevnitř mě to vřelo.
"A co mám říkat já, vždyť se skoro nevidíme. A mě to už taky nebaví, Forne."
Zavrtěl jsem hlavou a pohlédl na svou ženu. "Ano, nemáme na sebe tolik času, kolik bychom chtěli, ale to neznamená,

          Skopové maso, které jsem před chvílí přivezl do svého řeznictví na káře od pastýře Korida, jsem pořádně prosolil a uložil do dřevěných kádí se slabým solným roztokem. Maso tak vydrželo dlouho čerstvé a nekazilo se. To samé jsem udělal i s hovězím a vepřovým. Zamazané ruce od krve jsem utřel do zástěry a vydal jsem se k pultu, u kterého stál

Ruce jsem měl od krve, v ovčíně to mírně zapáchalo, ale já se cítil dostatečně šťastný a spokojený. Právě jsem jedné z mých jehnic pomohl přivést na svět mladou ovečku. Mláďátko se právě nemotorně snažilo dostat k blízkosti své matky. Viděl jsem to už tolikrát a ještě mě to neomrzelo. Přivádět na svět nové tvorečky bylo to nejhezčí na mojí práci.
        

Dneska jí to zase ohromně slušelo. Chodíval jsem sem takřka denně a jí to takřka pokaždé ohromně slušelo. "Vypadáte pořád překrásně, Lasiro," pochválil jsem hospodskou. Byla to krásná ženská, zralá, žádná vychrtlina, ani žádnu tlusťoška. Dlouhé hnědé vlasy měla dneska rozpuštěné, moc jí to seklo. Mou poznámku okomentovala podobně lhostejným stylem jako vždy, ale vzápětí přede mě postavila