Jednou za život

O spoustě věcech se říká, že se dějí jen jednou za život...ale o spoustě z nich to neplatí. Svatba. No, teď mě nic jiného nenapadá, ale tak to je jedno. Každopádně tahle pravda platí pro maturitní ples. Protože ten "pravý" maturitní ples můžete skutečně zažít jen jednou.

Inu, ten můj se vydařil až překvapivě dobře. Nejsem na tyhle akce vůbec šitý. Navíc představa mojí spolužačky Patrície, která se svíjí se svým bojfrendem na parketu, mě nijak zvlášť nelákala. Ale nakonec jsem na ně hodil jen jeden otrávený pohled a to bylo jedinkrát, co jsem těmahle dvěma věnoval čas s pocitem, že lituju toho, že nejsem na jeho místě. Ples však neměl chybu.

Předcházelo mu "hlasování", které mi připomínalo takovéty volby typu "stejně vyhraje co chceme my". Naše škola, ačkoliv jsem tu školu miloval (ha, já miloval školu?), nás tlačila do Kongresáku na Vyšehradě. Tlačila nás tam z toho důvodu, že s nimi měli výhodnou smluvu, která nebyla výhodná ani tak pro nás jako pro ně. Takže nám byly řečeny výhody Kongresáku a velké nevýhody Lucerny a hlasovalo se. Vyhrála Lucerna. Vyhlásilo se tedy nové kolo, před kterým na nás apelovalo kombo výchovné poradkyně a zástupkyně ředitele s proslovem, že u Kongresáku se dá parkovat (kde jako?), nejsou tam okoralý chlebíčky (haha), je to tam levnější (tak o 2 Koruny), dá se tam dýchat (to je pravda) a navíc, největší lákadlo - večer by nám moderoval Kája Voříšek z Novy. Já toho nafoukanýho trapáka viděl v prváku na plese naší školy právě v Kongresáku a tehdy jsem se zařekl - tak tohle NIKDY. Navíc já už tak nějak odmítám vše, do čeho mě tlačí škola - a to jí můžu mít jakkoliv rád.

Hlasovalo se podruhé. Z naší třídy tentokrát pro Lucernu hlasovali tři lidi. Asi z pětadvaceti. "Tak je to v prdeli," říkal jsem si. Naštěstí ostatní maturitní třídy (a že jich bylo - šest) se nezachovalo jako stádo ovcí a hezky prosadili ten sál, ve kterém se nedá dýchat a lahváč tam stojí pětatřicet Korun.

Agilní hodná spolužačka ušila plachtu, my jí pomalovali fixama jako v pátý třídě a hurá do Lucerny. Já hlupák jsem tam přijel v civilu a byl jsem nucen převléknout se na wc. No nevadí. Nacvičili jsme nástupy a vyčkávali na rodiče a kamarádi, kteří se začali trousit asi tři hodiny po našem příchodu. Moc mě potěšila účást mých kamarádů, i když jich pár nepřišlo, pořád jich bylo dost. Nepovažuji se za člověka, který má tunu kámošů, ale když na to přijde, tak vlastně jo. Prostě znám pár lidí hodně dlouho a hodně dobře a tak to má být.

Večer pokročil, my vybrali nějaké ty peníze, které jsme propili během první hodiny na pozdějším aftru, potom tanec s pyšnou maminkou (teda ono ještě nebylo na co, ale tak přece jen...), pak tanec s kámoškama, spolužačkama, k tomu mi byla sdělena veselá novina, že moje kamarádka čeká se svým manželem dítě, což by mě dojalo až k slzám, nebýt té skutečnosti, že jsem tvrdej chlap.

Zatančil jsem si s Patrícií a byl jsem na sebe hrdý, že jsem to nějak extra neprožíval.

Sice jsem si vychutnal ten xicht toho jejího kluka, kterej se za celý večer na ní ani jednou neusmál, když jsem jí žádal o tanec, ale tak to byl takové malinkaté vítězství - přece jen, spal s ní on, ne já. Každopádně tanec s Patrícií byl fajn.

A pak to přišlo. Maturitní ples je moc pěkná věc, honosná, jedinečná, ale i když nepotřebuju pitky každý týden k tomu, abych byl šťastný, ta akce potom neměla chybu. Šli jsme do klubu People, kde se dýchalo ještě hůř než v Lucerně, protože bar se nacházel pod povrchem země, tudíž tam nebyla okna a přece jen, cigára čudí. Hráli tam nějaké hrozné disco, ale tak mě už to bylo jedno. Vytáhl jsem zase Patrícii k tanci a všechny, kdo se chtěli připojit a docela dobře jsem se bavil.

Navíc tam byl Zbyněk Drda ze Superstar a Radim z VyVolených (tenkrát to bylo aktuální), takže co víc si přát? Tak jsem Zbyňďovi říkal, že jako zpívá dobře, ale že ta muzika mi nesedí. A on: "jo, v pohodě, to chápu." Vypadal jako normální kluk.

Já když se trošku napiju, tak si i zapálím, takže pro všechny spolužáky to byl naprostý šok, vidět Haryho s cigaretou. Navíc ještě navátýho - já nevím proč, ale vždycky mám trošku nálepku slušňáka - ale tak aspoň se pak lidi díví mému veselému úsměvu. A jelikož pili všichni, netrvalo dlouho a tři spolužačky vyskočily na bar a začaly se tam kroutit - jeden spolužák dal jedné z nich za kalhoty kilo :-D Pak toho litoval :-) Nojo, bylo to veselé.

Pak jsem asi tak na půl hodiny vytuhl. Nemohl jsem se vůbec hýbat. Tak jsem šel ven na vzduch a tam jsem seděl na studené zdi a cítil, jak mrznu, ale prostě zvednout se nešlo. Kamarádi mi přinesli bundu, takže jsem se po chvíli zvednul a zase se vrátil dolů. Nakonec jsme šli domu, protože já už skoro nevnímal, ale rozhodně to stálo za to. Cestou na zastávku jsem se zastavil v nějakém pětihvězdičkovém hotelu u Václaváku a v obrovské vstupní hale s recepcí jsem řekl: "Já bych si dal steak." Ale recepční se netvářil, že by mi ho šel udělat...

Na zastávce jsem se potkal s jedním ze spolužáků, který na tom byl podobně jako já, tak jsme si hezky poklábosili, pak hurá domu. Následující (tzn. tentýž) den byla mamka doma, takže se o mně velmi hezky starala. Sice jsem kocovinu neměl nijak velkou, ale přeci jen...na běhání to neni, šak to známe.

Ovšem tahle akce byla suchá oproti té, kterou jsme prožili po skončení maturity. To bylo mnohem emotivnější a nebylo to jen o tom pití. Protože ten maturitní ples je o všech těch hezky oblečenejch holkách, srandě, rodičích a tak, ale pak se to tak nějak zvrhne v chlastání. Zábavné bylo, že plachtu s penězi jsme svěřili člověku, který o sobě nevěděl už na tom plese :-D Ale tak dorazila v pořádku.

Pokud vás tedy ples ještě čeká, tak si ho užijte. Se vším, co k tomu patří. Poseďte s rodičema, kámošema, rodinou, prostě to nezazděte jen chlastem nebo kecama, že to bude votrava a nuda, protože když budete chtít, tak to nebude ani jedno.