Útěk do divočiny

Útěk do divočiny

Autor: Jon Krakauer

Na obrázku přebalu knihy je spoiler!

Kdo se nechal na jaře nalákat dramatickou a patetickou upoutávkou na film Útěk do divočiny a zašel na něj v dubnu do kina, udělal dobře. Kdo si koupil knihu, udělal ještě lépe. Až na jednu kapitolu je skvělá.

Autor knihy šel totiž po stopách Chrise McCandlesse, který se po úspěšném dovršení studia na universitě vypravil na Aljašku. Chtěl tak vyjádřit vzdor společnosti, ve které se celý život pohyboval - a zejména svému otci a matce. Kniha líčí mladého romantického hocha takového, jaký ve skutečnosti byl - to znamená zmatený, žijící v naprosto jiném světě a nepřizpůsobivý světu reálnému. Pro charakter románu dobrá postava, pro skutečného člověka poněkud smutné.

Chris si tedy jednoho dne sbalil batůžek a vyrazil na cestu. Jen těžko se chce věřit postavám, které za svého putování potkal. Ženu, která měla problémy s manželem, dívku, která se do něj bláznivě zamilovala, starého muže, který si přál Chris po pár dnech známosti adoptovat. Příběh je dojemný snad po celou dobu. Až na seberealizaci samotného autora, který si dovolil napsat o své cestě na jakousi horu, kde téměř přišel o život, celou kapitolu. Já to chápu, že když píši knihu o cestovateli, a sám jsem cestoval, chci se podělit o své zážitky...ale na to nikdo neni zvědavej :-) Až na tuhle krátkou nudnou epizodku kniha odsejpá (spisovný výraz zní mnohám hůře než nespisovný) a my sledujeme poetickou cestu mladého muže vstříc divočině.

Chris to neměl podle všeho v hlavě úplně v pořádku. Když pomineme jeho přístup k životu, (který sice každý z nás má asi v sobě, ale ve skutečnosti je pro nás snažší přijímat svět jaký je - v tomhle byl Chris rozhodně sympatický) nezájem o dívky nebo i o chlapce a neschopnost normálně komunikovat s lidmi, psal si Chris deník ve třetí osobě. Nazýval se Alex Supertramp a jeho zápisky rozhodně nebyly tak úhledné, jak nám ukázal film. Chris se novým jménem chtěl asi absolutně distancovat od své bohaté, povrhchní rodiny.

Spoiler alert:

Film jde ve stopách knihy úplně přesně - až na obraz Chrisova charakteru. Ve filmu je to normální klučina, který cestuje s písní v ústech a s každým se rád baví a poznává. Netíží ho žádný mindrák, problém, nic. Kniha je reálnější, ale i tak je tam romantiky dost. Těžko říct, jak moc je příběh vyprávěn podle skutečnosti. Novináři a spisovatelé mají tendenci vše si přibarvit a těžko říct, jak Jon Krakauer pojal psaní této knihy. Podle všeho byl mladým mužem fascinován. Já také.

Kdyby ovšem kvůli jeho pitomosti nebyl zmařen lidský život. Když jsem se díval na film a sledoval umírajícího Emile Hirche, v domění, že se jedná o vymyšlený příběh, hlavou mi běželo: "Co to jako je za pointu?" A pak se ukázalo, že příběh je natočen podle skutečné události - což jsem netušil, ačkoliv mě napadlo, že by hlavní hrdina mohl zemřít. A když jsem si uvědomil, že cesta Chrise nepřinesla nikomu na světě žádný užitek, možná tak filmařům a autorovi knihy, bylo mi z toho smutno. Celá ta romantická cesta za sebepoznáním a celý ten útěk od opravdového světa, to všechno bylo úplně zbytečné. A to kvůli tomu, že se Chris přecenil a přírodu podcenil. Smutnou ironií všech ironií je, že pár kilometrů od místa, kde skonal, byl lovecký srub - tudíž jídlo a zásoby na zimu.

Jak film, tak kniha, ve mně zanechlay emoce, což je úspěch. Až na tragický konec se mi příběh mladého kluka zamlouvá. Stejně tak "vedlejší postavy", které z jeho útěku do divočiny dělají něco mimořádného. Člověka to donutí uvažovat o všem možném.