Michael W. Smith

Jednou jsem se nudil u pc a prolézal jsem jůtub a narazil jsem na tohoto zpěváka. Úplně jsem z něj byl u vytržení - homosexuáůně vypadající jedinec co dělá křesťanskou muziku. K tomu naprosto hrozná písnička a naprosto hrozný klip s naprosto hrozným úvodem:

http://www.youtube.com/watch?v=NkStfoQmmIg&feature=related

Smutná na tom je skutečnost, že ona dívčina, která v klipu promlouvá o Bohu, zemřela prý týden poté, co se klip natočil - proto je na konci to věnování...alespoň to prý bylo takhle napsáno v komentech. I přesto mě ten klip ale dokázal rozesmát pokaždé, když se blonďák v bílém triku procházel po pláže a rozhazoval rukama.

No jo, jenomže pak jsem našel tento jeho klip:

http://www.youtube.com/watch?v=Qdavk-nprzM

A ten se mi líbí. 1) má nereálně optimistický text, což mi většinou vadí, ale tady se to spojuje s deštěm...a 2) jako nevim, jestli má někdo rád déšť jako já. Líbil se mi vždycky, ale až ve chvíli, kdy se začalo rodit mé pisálkovské já, jsem ho začal milovat...deštník do ruky nevemu ani kdyby trakaře padaly. A když jedu třeba v tramvaji a po oknech stékají kapky deště a venku je tak šedo a všechno se leskne, od ulic se odráží světla semaforů...no prostě poetika. A v tomhle songu je déšť navíc ještě očišťující od všeho špatného.

Zajímavá na mé lásce k dešti je jedna věc - jen velmi zřídka se déšť objevuje v mých povídkách při dramatických okamžicích. Když se nad tím tak zamyslím, tak vlastně jen v jedné. Ono to je trochu klišé - finální bitvy v dešti, vyznání lásky v dešti, nalazení mrtvého kamaráda v dešti...tak se tomu možná nějak podvědomě vyhýbám...škoda :-)