Herní nostalgie je svině

Vzpomínky na to, jak jsme v dětství hráli nějakou hru, která nás tehdy nemusela třeba extra bavit, ale o deset let později se podíváme na screeny z ní a máme takovej ten pocit, kterej člověk musí zažít, takže ho nebudu popisovat. Hráči vědí.

A pak je hodně obtížné odolat pokušení si hru sehnat a nainstalovat, pozlobit se s kompatibilitou s novým OS, případně tu originálku ze steamu nějak ocrackovat, aby vůbec šla spustit.

Hrozí nebezpečí, že hru pustíte a v hlavním menu přijde nával nostalgie a blaženého pocitu. Začnete novou hru, celí rozechvělí, postupně se vám vrací vzpomínky na úvodní lokaci, na první dialogy... ale postupem času víte, že to není to samé. Že už vám není 12, že zítra vás čeká dlouhý den a pozítří zase, že u toho nebudete moci sedět x hodin v kuse a i kdyby, tak už vás to nebude tak bavit.

A i kdybyste to pořádně rozehráli, tak ta chuť zmizí stejně rychle, jako přišla a hra pádí z disku. Ačkoli, možná ji tam chvilku necháte ve falešné naději, že třeba jednou!, ale uvnitř duše víte, že dříve, či později přijde její nevyhnutelné smazání.

Mně tenhle proces čeká s Dungeon Siege, na které jsem nedávno dostal chuť. Dneska koupím, zítra nainstaluji a do týdne bude pryč. Ale ujít si ten pocit nenechám :)

Kdo by odolal? :)