Walome | 68, polib prdel kosům

Včera mě potkal jeden z nejzajímavějších momentů, které jsem zažil ve škole a týkaly se výuky. Už jsem tu zmiňoval profesorku na právo, která nám hned první přednášku povídala o své praxi a o tom, abychom si vážili svobody. Abych pravdu řekl, tak já jsem poměrně citlivý, co se týče některých momentů z dějin. Špatně snáším poslouchání historek z druhé světové (např. u komixu Maus jsem regulérně bulel), od toho je tu koneckonců pojem zvaný zlehčování. Upřímně si myslím, že na tom není nic špatného. Možná to zní krutě, smát se obětem koncentračního tábora, ale je to druh obrany. Ale o tom jsem mluvit nechtěl.

Paní profesorka na právo na nás apelovala, abychom si vážili svobody. Ona je ročník 49, takže má samozřejmě v paměti rok 68. Následující řádky budou nepřímá interpretace toho, jak celou historku vyprávěla.

"Ono tu svobodu berete jako normální věc, a to je dobře. Já se jen bojím o vaší generaci. Protože jste nezažili komunismus a neuvidíte, až se někdo pokusí o plíživý manévr a tu svobodu vám vezme. Dneska člověk už neví, co to je svoboda, ale ví, co svoboda není. Já si pamatuji, že v tom 67 se začalo mluvit o tom, že se něco změní. Tenkrát jsem akorát chodila na práva a tamní profesoři, kteří dříve říkali jen tolik, kolik měli dovoleno, najednou otevřeně hovořili o svobodě. Začalo se vyučovat o věcech, o kterých nikdo nemohl ani mluvit. Třeba to, že Masaryk střílel do dělníků, pravdy o paktech Stalina z Hitlerem a vše, co bylo kdysi tabu, zakázané. A my byli nadšení, na těch přednáškách se tleskalo, všichni byli plní radosti a bylo to fajn. Prostě jako když otevřete šampus a všechno vyletí ven. Přesně tak jsme to tehdy cítili. Já měla takovou letní lásku, takže všechno bylo zahalené ještě více do růžova, účastnili jsme se demonstrací a průvodů a podepisovali jsme kde co, jako úplní debilové (to bylo takové odlehčení, všichni jsme se zasmáli - vlastně to bylo spíše tragikomické - paní profesorka se smála svojí tehdejší naivitě) a pak jsme chtěli vyjet na prázdniny. Měli jsme si tenkrát uvědomit, že jsme vlastně jen malé místo uprostřed Evropy obrostlé tím Sovětským svazem, ale to si tenkrát nikdo neuvědomil. Ani děkani na univerzitách, kteří by si to měli uvědomit tuplem. Prostě jsme chtěli vyjet pryč a najednou vidíme i tanky, tak se honem vrátíme domu a tam jsem viděla tatínka brečet. To je hrozné, když vidíte brečet vlastního otce. Tak jsme tam tak seděli a poslouchali to rádio a najednou mě přepadla taková bezmoc. Opravdu úplná bezmoc. Všechno najednou ztratilo smysl a život se vrátil do starých kolejí. Většina profesorů z university zmizela, ty největší svině tam zůstaly a jsou tam vlastně dodnes a przní již třetí generaci právníků. Ono prosím vás tenkrát bylo všechno jinak a najednou to bylo zase stejné. A já si říkala - do tohohle má člověk přivést děti? - dneska všichní říkají, že Palach byl blázen, ale on nebyl blázen. Snad každému se tenkrát chtělo umřít a on zvolil tuhle mučednickou smrt, která nás zasáhla úplně všechny. V den pohřbu byl, že jo, velký průvod a já brečela jak želva a byli tam i profesoři v takových těch hábitech a někdo pořád vykřikoval, abychom šli na barikády a my bychom klidně šli.

Ale jsem ráda, že jsem tohle zažila, je to obrovská zkušenost. Jen vás prosím, hlídejte si to."

Se mnou tahle hodina docela hnula. Můj spolužák to ohodnotil "ty vole to byla nuda" a já mu to nemůžu mít za zlé, někdo to mohl brát jako vykecávání staré ženské, nechci si hrát na empatického jedince, ale mě nějakým způsobem podobné historky dojímají a zajímají. Já osobně si vůbec neumím představit tu dobu, která tady byla, ať už před rokem 68 nebo po. Prostě si neumím představit, že bych se bál každého slova a že bych nemohl dělat asi tak 90% věcí, které dělám teď. Netvrdím, že si máme "užívat každou vteřinu života", protože to je sice možná pravda, ale jen pár lidí si dokáže užívat každou vteřinu našeho života. Pravda je taková, že bysme měli žít tak, jak chceme, pokud tím někomu neubližujeme a je na každém, kdo se jak chce starat o to, co bylo. Dneska existuje názor, že "mladí nic nevědí o historii a komunismu" a je to asi pravda. Já taky nic nevím. Jen pár faktů, viděl jsem Pelíšky, četl Zbabělce a viděl dokument o Baťovi. Nevyjmenuji české prezidenty jak jdou po sobě (tedy, české jo, československé ne) atd. Někdo zase neví, kdy byla 2. sv. válka, nebo první nebo kdy byla revoluce nebo já nevím co. No a? Tak ať. Pokud pro to nemá vnímání, proč ho nutit. Říká se, že každý by měl mít nějaké aspoň malé tušení o tom, jaké to bylo za minulého režimu a asi je to pravda, ale já jsem rád, že nic nevím. Že nevím, jak vypadal bon, že si neumím představit, jaké to tenkrát bylo. Pokaždé mě ale zamrazí, když slyším nějakou historku z té doby, stejně tak mě mrazilo při smskách, které běžely během "výročí" na České televizi, některé byly opravdu drsné.

Ale paní profesorka také svoje vyprávění odlehčila. "Oni Rusové tvrdili, že přijeli na chvíli...ale potom vznikl vtip: "jaká je délková míra chvíle? Jeden furt."

Stejně tam mě dostal Arnošt Lustig, který byl v Uvolněte se prosím a vyprávěl tam historku z koncentračního tábora. A to takovou, že se jí všichni zasmáli - včetně jeho. Pokud jste to neviděli, rozhodně si najeďte na stránky čt a pusťte si tam tenhle díl - nejen, že povídání s panem Lustigem je velmi zajímavé, ale uvidíte i Jana Krause, na kterém je přímo vidět, jak si váží a respektuje člověka před sebou.