Walome | Tmomil (Projekt - Kritika)

 Tuto povídku brzy přihlásím do Projekt - Kritika. Už jsem k ní dostal spoustu připomínek a nebráním se dalším.

projekt-kritika.b/...

Tmomil

Lasička se ani neodvažoval dýchat. Byl v ložnici Daywena Ryna, nejbohatšího muže ve městě. Krčil se u stěny, oděný do otrhaného šatstva s kápí na hlavě, a mžoural do ustupujícího šera. Začalo svítat. Lasičkovi nezbývalo příliš mnoho času na dokončení toho, kvůli čemu se vloupal do Puškozpytcova domu.

Opatrně našlapoval, když přecházel přes ložnici. Daywen Ryn spal tiše jako nemluvně, ležící přes celou šířku postele, otočený ke zloději zády a s odkopanou dekou.

Lasička si moc dobře pamatoval, kde Ryn schovává jeden ze svých pokladů. Není to tak dávno, co zde mladý zloděj stál jako Puškozpytcův poskok.

Sehnul se u jedné z nízkých skříněk a otevřel poslední zásuvku. V ní leželo to, pro co sem přišel. Veliká zdobená dřevěná kazeta.

Opatrně ji vyjmul z útrob zásuvky a tu tiše zavřel. Když se postavil a otočil, zavadil loktem o svícen stojící na skříňce.

Ve chvíli, kdy těžký kovový předmět spadl na dřevěnou podlahu s hlasitým zaduněním, Lasička už otevíral dveře ložnice a vybíhal na chodbu. S kazetou v podpaží seběhl schody do haly a rozrazil hlavní dveře, které chvíli před tím vypáčil.

Za sebou slyšel dusání kroků a křik, ale neohlížel se. Utíkal probouzející se ulicí. Mimoděk ucítil vůni čerstvého pečiva z nedaleké pekárny, zaslechl kokrhání kohouta a řev dítěte.

A výstřel.

Zloděj zatočil za roh a nepřestával utíkat. Hlavou mu proběhla jediná myšlenka – měl ohromné štěstí, že Puškozpytec minul.

Když Lasička dorazil do svého příbytku v nejšpinavější čtvrti Dretu, zlobil se sám na sebe. Takhle jeho loupež neměla dopadnout. Nemohl riskovat, že by ho kdokoli z Daywenových lidí poznal.

S mírným zasyčením se posadil na prohnilou pelest a nahlédl do obsahu ukradené kazety. Skvělo se v ní dokonalé řemeslné dílo. Pistole s křesadlovým zámkem, s hlavní zdobenou jemnými rytinami a pažbou vykládanou tepaným stříbrem. Na spodku pažby byla do slitiny vyrytá dvě písmena – D. R. Lasička neuměl číst, ale tenhle znak znal moc dobře.

Daywen Ryn. Nejmocnější Puškozpytec východního pohraničí.

Lasička chtěl zbraň prodat co nejdříve. Nerad nechával lup mezi čtyřmi stěnami svého nuzného příbytku příliš dlouho. V Černočtvrti člověk nemohl věřit svým sousedům.

Vyrazil z Dretu směrem ke hranicím s Merijským královstvím. Prodat horké zboží ve městě by bylo příliš riskantní – Daywen by se o obchodu mohl dozvědět a zloděje vypátrat. A náležitě potrestat.

"Takže vy jste Puškozpytec?" zeptal se Lasičky tlustý rozměrný muž s prasečími očky. Seděl za stolem uprostřed své pracovny a pojídal z hliníkového talíře pečené maso. Vedle talíře ležela otevřená kazeta s pistolí.

"Dalo by se to tak říct," odkryl Lasička v širokém úsměvu drobné zuby. "Mohu vás ujistit, pane starosto, že tato pistole je precizně vyrobená nejlepším Puškozpytcem Adiranu. V útrobách kazety se skrývá i naplněná prachovnice a několik olověných kulek. Pokud chcete, mohu vás naučit, jak se s pistolí zachází."

Tlustý starosta vzal jednu zbraň do oteklých prstů a se zájmem si ji prohlížel.

Lasička pokukoval po kanceláři. Na pracovnu starosty malého města poněkud luxusní, ale zloděj věděl, jak si vysocí úředníci přivydělávají. Do očí bijícím důkazem bohatství byl železný trezor zapuštěný do stěny mezi dvěma knihovnami. Jen ten musel stát jmění.

"Věřil byste tomu, že jsem nikdy neměl v ruce výdobytek techniky? Slýchávám již celé roky, že tyhle střelné zbraně existují, ale nikdy jsem žádnou neviděl. Kolik za ni budete chtít?"

Zloděj vyřkl částku. Starosta se na něj upřeně zahleděl. "To je hodně vysoká cena," zamyslel se. Nakonec se pousmál a pokrčil rameny. "Stráže!" zavolal. Lasička se vylekal. Do místnosti vstoupil člen městské hlídky, chvíli předtím postávající před vstupem do starostovy pracovny. "Zavolejte mi správce pokladny!" Strážný přikývl a vyšel ze dveří. Lasičkovi se ulevilo.

"Ukažte mi, jak se s tím pracuje, a vyplatím vás."

Lasička pomalu počítal zlaťáky a rovnal je do dřevěné truhličky. Nervozitou z takového objemu se mu třásly prsty. Starosta mezitím čistil svůj nově nabytý poklad s absurdní opatrností. Vložil jej do kazety, přiklopil víko a kazetu vložil do zásuvky stolu.

"Být vámi, uklidil bych ji do trezoru," poradil mu zloděj a dopočítal poslední mince.

"Nebojte. Všechno má svůj čas. Dovolte, abych vás vyprovodil."

Návrat do špinavého Dretu byl pro Lasičku i po tak krátkém výletu nepříjemný. Když jako chlapec skončil na ulici, tvrdili mu, že si na život mezi lůzou zvykne. Nezvykl. Na rozdíl od ostatních si pamatoval na dobu, kdy měl domov. A rodinu. Nikdy si úplně nezvykl na život pouličního lapky.

Podobné úvahy ho tížily do té doby, než se ocitl před svým příbytkem. Když odemykal ztrouchnivělé dveře, vnitřnosti mu obalil chlad. Vycítil, že je něco špatně.

Uvnitř domku stáli tři muži oděni v kožených kamizolách. Ony kamizoly Lasička moc dobře znal. Na rukávech měly nášivky ve tvaru pušky.

"Tohle je teda pěkná díra," pronesl Daywen Ryn. Nejmocnější Puškozpytec pohraničí byl vysoký muž s dlouhými rovnými vlasy a úzkýma zelenýma očima. Nyní vypadal výrazně impozantněji, než když ležel rozvalený v posteli. Zamračeně na zloděje hleděl a čepelí dýky si čistil špínu zpoza nehtů.

Když se chtěl dát Lasička na útěk, cestu mu zastoupili další dva muži. "Nedivím se, že si chceš přivydělat na lepší bydlení tím, že okrádáš nebohé nevinné občany," usmíval se Daywen. V očích měl však něco, z čeho Lasičkovi běhal mráz po zádech.

"Nebylo těžké uhodnout, jaký skrček mě okradl. Tu tvou chcípáckou postavu bych poznal na sto kroků. Jeden z mých chlapů tě skoro zastřelil, ale já do něj včas strčil – proč tě zabíjet, když z tebe ještě můžu mít užitek?"

Zloděj ani nedýchal.

"Věděl jsem, že jsi bezcharakterní krysa, ale nikdy by mě nenapadlo, že jsi tak odvážný, abys mě okradl. Nebo spíše hloupý." Daywen Ryn přešel k Lasičkovi. "Kde je moje pistole?"

"Prodal jsem ji," hlesl zloděj a uhnul očima. Cítil za sebou dva Daywenovi muže. Nebylo kam utéct. V posledních okamžicích života nemělo smysl lhát.

"Komu?"

"Jednomu starostovi v Meriji."

"Aha." Daywen přešel k nízkému stolku, na kterém stál plechový hrnek a sklenička. Ten zuřivě převrátil. Několikrát se nadechl a vydechl a poté na Lasičku upřel kamenný pohled. "Nevadí. Přineseš mi ji zpátky. Je mi jedno, jak se k nim dostaneš. Kolik jsi za ni dostal?" Zloděj Puškozpytci podal malou truhličku. Daywen do ní nahlédl a rozchechtal se. "Ty pitomče! Mohl sis za ni říct dvojnásobek!"

Lasička se zamračil. Neměl rád, když mu někdo nadával. Když si však uvědomil, v jaké situaci se nachází, uznal, že má větší starosti.

"Je mi trapně, že mě oloupil takovej chcípák, jako jsi ty." Popadl Lasičku za krk a zvedl ho. Jeden z Rynových pobočníků jej praštil do tváře. Zloději klesla hlava, v ústech cítil krev.

"Řeknu ti, co se bude dít teď, kamarádíčku," pokračoval Puškozpytec a Lasičku upustil. Ten se zapotácel, ale zůstal stát. "Ty se vrátíš k tomu, komu jsi prodal mou zbraň. Přivezeš mi ji zpátky. Samozřejmě si vezmu i zlato, které jsi za moje zboží utržil." Jeden z pobočníků truhličku sebral a společně s dalšími vyšli z příbytku. Daywen Ryn se zastavil mezi dveřmi a otočil se na ryšavého mladíka. "Moje trpělivost není neomezená, můj špinavý příteli. Tohle tvé uklouznutí tě bude stát ještě hodně omluv. A je ti doufám jasné, že pokud se do Dretu již nevrátíš, najdu si tě." S těmito slovy vyšel ven.

Lasička si vydechl, rozklepal se a padl na zem.

Vloupat se bezpečně do radnice by znamenalo pečlivé přípravy. Zloděj však nemohl dlouho otálet. Navíc s sebou neměl žádné vybavení krom dvou kladívek, paklíčů a kožené tašky přes rameno.

Jakmile na město padla noc, Lasička přešel k západní stěně radnice a začal šplhat do prvního patra. Právě tam měl starosta pracovnu, právě tam minulého dne prodal Daywenovu chloubu.

Měl smůlu – na obloze jasně zářil měsíc, jehož mdlé světlo dopadalo na stěnu radnice, po které byl Lasička nucen šplhat. Jak ale vypozoroval, žádná pravidelná hlídka se městem nepohybovala, musel tedy spoléhat na štěstí.

Prsty se chytil za parapet okna, nohou se opřel o kraj jednoho z hrubě opracovaných kamenů, ze kterých byla radnice postavena. Zatímco se jednou rukou přidržoval parapetu, druhou se pokoušel vypáčit okno. Zastrčil podlouhlý tenký kus oceli mezi křídla okenic a postupně vytvářel tlak na konec páčidla. Zaslechl křupnutí dřeva a přitlačil. Nakonec jedna z okenic povolila. Vznikla malá mezera, skrze kterou Lasička mohl vidět zobáček zámku okenice. Ten nadzvedl a cesta do starostovy pracovny byla volná.

Chvíli trvalo, než si zvykl na šero v místnosti. Nebyl nervózní, věděl, že radnice je střežena pouze z venku a pokud ho nikdo nezahlédl při šplhání, může být klidný. Rozhlédl se po pracovně. Zamířil k trezoru, který si den předtím tak zaujatě prohlížel. V měsíčním světle vypadala kancelář méně impozantně, ale o to tajemněji.

Vykrádání trezoru bylo ve světě zločinců téměř novým řemeslem. Železná skříňka byla ještě donedávna nedobytnou pevností, která musela být zničena hrubou silou, pokud se chtěl zloděj dostat dovnitř bez znalosti správné číselné kombinace. Pár let zpátky se však přišlo na to, že mechanismus trezorů se dá obejít.

Lasička vytáhl z kapsy dvě kladívka a začal jimi klepat na dveře trezoru. Při správném ťuknutí vibrace rozpohybovaly mechanismus, který otevřel zámek. Byla to práce pro trpělivého zloděje. Tím Lasička nebyl.

Vztekal se a nadával. Ale nakonec uslyšel cvaknutí. Otevřel dvířka trezoru.

V tu chvíli se místností rozlil nepředstavitelný jekot. Lasička si instinktivně zakryl uši a s pocitem bezmoci sledoval malého chlupatého čtyřnohého tvora, který vyskočil z trezoru a vřeštěl více než zraněný zajíc.

"Tmomil!" vydechl překvapený zloděj.

Chlupatý tvor běhal po místnosti jako splašený a zázrakem se vyhýbal všemu nábytku. Dupal pořád okolo Lasičky, který bezmocně sledoval beze smyslu upalující zvíře.

Proto starosta neuklidil kazetu do trezoru hned. Tmomil byl klidný jen v absolutní tmě, sebemenší pruh světla jej probudil. Lasička zaklel.

Popadl kazetu a bezmyšlenkovitě sebral i malou kovovou krabičku, která v trezoru ležela. Musel rychle zmizet. Bylo jasné, že tmomilův řev slyšeli hlídkující vojáky.

I přes jekot zaslechl dupání kroků.

Když mu o botu zakopl splašený tvor, probleskl Lasičkovi hlavou nápad. Chvíli klidně stál a sledoval pobíhajícího tmomila. Jakmile se blížil k jeho nohám, zloděj kopl. Zvíře vypísklo, odkutálelo se a narazilo do stěny. Lasička neváhal a přehodil přes něj koženou brašnu.

Tvor zmlkl. Jakmile byl v úplné tmě, neměl důvod řvát.

Zloděj se schoval pod stůl. Byla to mizerná skrýš, ale Lasička neměl na vybranou.

Krčil se pod deskou stolu, srdce mu tlouklo a celý se třásl. Slyšel dusající kroky, zavrzání pantů i řev vojáků. "Oknem! Utekl oknem!" křičel jeden ze strážných. Poté kroky odběhly. Lasička vylezl ze své skrýše a opatrně vykoukl oknem na ulici. Stráže zmateně prohledávali opuštěné nádvoří.

Lasička si vydechl. Teď jen, aby tmomil nezačal zase pištět.

Dostat se z radnice už bylo to nejmenší – pod svícnem je největší tma. Vyběhl do stínu domu a zapadl do nejbližší uličky. Netrvalo dlouho a utíkal pryč k adiranským hranicím.

V posledních dnech toho moc nenaspal, proto šel k Daywenovi Rynovi unavený a s kruhy pod očima. Zaklepal na dveře, které pár nocí zpět tak pečlivě páčil, a chvíli počkal, než je otevřel jeden z Puškozpytců. "To seš ty. Tak poď dál."

Zloděj vešel do haly. Nečekal dlouho a po schodech sešel Ryn. "Vrátil ses. Jsem překvapen."

Lasička se nadechl. "Uznávám svou chybu. A omlouvám se." Ta slova ho pálila, nesnášel, když se musel někomu omlouvat. Ale věděl, že ukázat trochu pokory mu neuškodí. "Nesu zpátky vaši pistoli," podal Puškozpytci kazetu. Ten ji přijal, otevřel ji, zkontroloval její obsah a s přikývnutím kazetu zase zavřel.

"Máš štěstí. Vrať se do toho svýho doupěte. Pošlu pro tebe, až budu potřebovat nějakou špinavou práci. Moje odpuštění si totiž musíš zasloužit."

"Napadlo mě," začal Lasička a sáhl do kožené brašny, "že bych si vaše odpuštění možná mohl zasloužit darem." Z brašny vyndal cosi zabalené v plátěném pytli a opatrně to položil na zem. Pytel spokojeně vrněl. Zloděj jej rozvázal a halou se náhle ozval uši drásající řev.

Poškuzpytci leknutím poskočili. Daywen si zacpal uši a něco zařval. Zloděj pytel opět zavázal.

"Co to, kurva, bylo?" nechápal jeden z Rynových pobočníků.

Daywen překvapeně pohlédl na Lasičku. "Není to..."

"Tmomil?" dokončil zloděj. "Ale ano, je. Můj dárek pro vás. Jako omluva to myslím stačí."

Udivený pobočník nepřestal klást otázky. "Co je to sakra tmomil?"

"Malý, velmi vzácný tvoreček," pronesl Daywen téměř užasle. "Žije v absolutní tmě. Pokud ne... tak vřeští."

"Jo, to jsem slyšel."

Lasička podal Daywenovi Rynovi pytel. "Vezměte to jako mou omluvu. Pokud se naše cesty nikdy nezkříží, bude to k mé veliké úlevě."

"K mojí taky, ty špinavá kryso," procedil Ryn mezi zuby, ale zaujatě si prohlížel vrnící pytel ve svých rukách. Lasička se s potupnou úklonou vypařil dřív, než se Puškozpytec stačil rozmyslet.

Po návratu do svého příbytku si do brašny naházel nejnutnější věci, pár našetřených mincí a hlavně nezapomněl na malou krabičku, kterou sebral ve starostově trezoru. Vyšel z rozpadajícího se domku a vyrazil do centra Černočtvrti. Na pár dní se zde u někoho schová, známých měl mezi místní "smetánkou" více než dost.

Cestou otevřel železnou krabičku a otočil ji dnem vzhůru. Z jejích útrob vypadaly na zem drobné kousky sušeného pštrosího masa. Zvířete jen o něco méně vzácného, než byl tmomil.

Ten jekot se nedal snést. Daywen Ryn zamkl tmomila ve sklepě a i ve své ložnice, které ležela v prvním patře, ten řev slyšel. Jeden z jeho mužů navrhl, ať se zvíře zabije. To ale nepřipadalo v úvahu. Daywen si uvědomoval nezměrnou hodnotu, kterou zvíře mělo.

Někdo zaťukal na dveře od ložnice.

"Dále," zvolal Ryn. Ale nic se nedělo. Zlostně si povzdechl, došel ke dveřím a otevřel je. "Řekl jsem ,dále´!"

Puškozpytec za dveřmi omluvně pokrčil rameny. "Omlouvám se. Neslyšel jsem vás přes ten jekot."

Daywen si povzdechl.

"Byli jsme u toho lapky..." hlásil pobočník. "A zmizel. Na stole ležel jen tenhle kus masa a tenhle cár látky."

Daywen si prohlédl kus tkaniny. Nožem do něj byla vyryta písmena D.R. Poté vzal do ruky kus masa. "Dejte to tomu zvířeti. Ale nejdřív zjistěte, co je to za maso! Ten zmetek! Měl pro něj krmení a nedal mi ho! Najděte ho! Najděte ho, ať ho můžu vlastnoručně přerazit!"

Puškozpytec odešel a Daywen Ryn zíral z okna do temné ulice.

Jekot ustal. Ale na jak dlouho?

Zlostně se zamračil, když se mu vybavila tvář malého ryšavého zloděje.