První den v nové škole

Inu, každého to jednou začas potká - změna školy, prostředí, spolužáků. Snažím se vzpomenout si na to, jak jsem se cítil v první dny na nástavbě před dvěma lety a jak jsem se postupně seznamoval s lidmi, abych si ulehčil začátek na Vošce...a musím říct, že si moc nevzpomínám. Pamatuji si, že jsme seděli o přestávkách na zadku a bavili se, ale nevím, jak jsme se stali kamarády nebo alespoň dobrými známými nebo jednoduše lidmi, kteří se spolu dokážou bavit nebo ještě lépe (což je podle mě důležitější), mlčet, když není o čem mluvit. Ono sice existuje pojem "trapné ticho", které se může stát lidem, kteří se znají krátce, jedou spolu v busu a najednou se mlčí. No a? Tak se mlčí. Pokud člověk mlčí s kamarádem, není na tom nic divného, tak proč by se nemohlo mlčet s prakticky úplně cizím člověkem.

Myslím si, že není nutné lámat věci přes koleno. A proto přistupuji k novým spolužákům pozvolna - stejně je úplně jedno, jak se kdo chová zezačátku, protože během následujících měsíců se člověk začne chovat trochu jinak, protože si na kolektiv zvykne, bude mu v něm příjemněji a to znamená, že se více projeví nebo vyjeví. Zkušenost mě naučila, že můj první dojem nestojí za nic. Většinou jsem člověka ohodnotil na poprvé úplně jinak než jak se později vyjevil. Není to pravidlo, ale stává se mi to často, proto jsem zdrženlivější.

Narazil jsem ale na týpka, který čte, dokonce čte i fantasy a dokonce se mu líbí stejný seriál jako mně (Gilmorova děvčata), což je shoda příjemných okolností. Zatím si s tímhle klukem docela rozumím.

Pokud všechno půjde podle nalajnovaných plánů, strávím na téhle škole tři roky a vyjdu s nikým neuznávaným diplomem "diplomovaný specialista". A pokud to tak nepůjde, pravděpodobně se pokusím přestoupit do bakalářského studijního programu...tak se uvidí...

Ale hned první den se mi zalíbila profesorka na právo. Nejen že má velmi vstřícný přístup k žákům, ale má za sebou i praxi v právním prostředí, což je pro učení takového předmětu jako je právo výhodou. Na konci první přednášky nám doporučila jednu věc, která se říká a mně připadá jako klišé, ale z jejích úst mi přišla přirozená a vlastně pravdivá. Užít si naplno každý den :-). Je to na každém emo blodu "užívejte si každého dne, protože nevíte, kdy přijde konec", ale ona to myslela v tom smyslu, že si člověk většinu svého života říká: "začnu s tímhle, až udělám tohle" a to je pravda. Také říkala, že se chybně tvrdí "škola je přípravou na život".

"To není pravda," říkala. "Tohle je už ten život." A faktem je, že já si taky říkám, že s něčím začnu AŽ se něco stane nebo AŽ něco skončí. Tak proč s tím nezačít hned :-)