Jak poznáte kvalitní hru? Že se nedá sehnat nikde v krámě - krom těch eshopů, kde to zašlou do dvou měsíců, a to dovíestli. Poslední roky zjišťuji, že tomu tak skutečně je. Freedom Fighters (FF) je jedna z těchto nedostupných her.
Zdravím, soudruhu
Děj sice nepřekypuje zrovna originalitou, ale účel splňuje. Vývojáři si trochu prohráli s historií, díky tomu v roce 2003 stále funguje Sovětský svaz a požírá celou Evropu a ostatní kontinentyy zaživa. A protože komouši nemají dost, zaútočí i na USA a podmání si New York...nemá smysl přemýšlet nad tím, jak by se to mohlo stát, prostě se to stalo. Vy a váš bratr jste instalatéři jedete ke známé moderátorce do bytu. Tam vtrhnou Rusové, vašeho bratra odvedou, ale vy se schováte, popadnete hasák a vyrazíte do ulic...tady se potkáte s prvními členy odboje, kteří si říkají freedom fighters.
Vypadá to jako Hitman, ale není to Hitman
FF běží na stejném enginu jako první Hitman a je to sakra vidět. Ať už se jedná o zvuky, "fyziku", animace obličejů...prostě to vypadá jak Hitman, a to včetně textur a prostředí a prostě všeho. Pokud to někomu vadí, budiž, ale mně to bylo jedno. Kamera naštěstí funguje jinak a vy jí tak můžete libovolně otáčet okolo své postavy, jako tomu tak je např. u Splinter Cellu, GTA:SA nebo u posledních dílů Croftky. Záhadou zůstává, proč se tahle vychytávka v sérii Hitman objevila až ve čtvrtém díle.
Krysy v kanále
Jak už to tak bývá, odboj se musí někde skrývat. Ve FF máte základnu v podzemí (kanály, metro) a i když to je taky neoriginální, působí to skvěle, člověk se vážně cítí jako partyzán. Zde probíhájí briefingy a krátké dialogy mezi hlavními postavami. Chris za celou hru krom animací neřekne ani slovo, což je trochu škoda, ale tak člověk nemůže chtít všechno.
Hra je rozdělená do kapitol a v každé kapitole máte na výběr, jakou misi si vybrat jako první. Například zda vyhodit do vzduchu most, helipald nebo osvobodit vězně. Tento výběr ve hře není jen tak, protože pokud zničíte most, do ostatních lokací přestanou přijíždět neustálé posily a pokud vyhodíte do vzduchu vrtulník, stanou se další misi o dost jednodušší - vrtulník je vskutku nepřítel jak se patří.
Než se mise stihnou opakovat, hra skončí, takže ke stereotypu dojít prakticky nemůže. Stereotypu brání i postup v ději a neustálé přemisťování základny rebelů.
Ty tam a ty tam
Nedílnou součástí hry jsou taktické prvky. Za splněné úkoly a záchranu civilistů získávate charisma, čím více charisma máte, tím více s vámi půjde spolubojovníků, kterých je všude plno. Tito kamarádi jsou velmi užiteční už jen proto, že na sebe strhávají pozornost. Vy tak můžete nepřátele kosit takřka beze strachu ze zásahu. Při velkém množství spolubojovníků ani nemusíte hnout prstem a stačí jen udělovat rozkazy.
Umělá intelegence není nic moc, ale naštěstí není nic moc na obou stranách. I tak mohou potrápit kulometná hnízda a obrnění pěšáci s kulometem v ruce, kterým hodíte pod nohy dva granáty, je to odhodí, oni se oklepou a jdou dál (pevně věřím, že něco takového v tehdejší době ve hrách nebylo...). Spolubojovníci jsou naštěstí téměř nesmrtelní, když už toho mají dost, lehnou si k zemi a musíte je nakopnout lékárničkou. Při hře mi spolubojovníci umřeli asi 2x. Trochu škoda, že není důvodu bát se posílat kamarády na jatka, protože to buď přežijí nebo ne a v tu chvíli můžete naverbovat další týpky.
Také si nemusíte dělat starosti s tím, že byste zasáhli jednoho ze svých...kulka jím/jí projde, ani to neucítí...to působí trochu divně, ale v nepřehledných situacích se to hodí.
Nepřátele jde většinou obejít, abyste nemuseli čelit kulometům a připraveným vojákům. Proto je důležité hledat méně nápadné cesty.
Jesper Kyd
Jesper Kyd zase ukázal, že hudbu skládat umí. Fámozní titulní song, fámozní hudební doprovod po celou hru, kdy se vám srdce dme pýchou nad tím, jak jsou ty Amíci ochotní bránit svou zemi. Místy připomíná Hitmana, ale to vůbec nevadí, vždyť muzika v Hitmanovi patří mezi ty nejlepší.
Hudba jen dokresluje dokonalou atmosféru totalitního New Yorku. Při cestě můžete narazit na nápis FREEDOM nasprejovaný na stěne, zraněné civilisty nebo další členy odboje. Mezi kapitolami jsou také krátké zprávy, kdy televizní reportérka hlásí novinky o "rebelech" a "svobodném panterovi", což jste vy. A na rozdíl od Splinter Cellu tyhle zprávy nejsou nudné.
A pohádky je konec
Mám takový dojem, že hra průměrnému hrači nezabere ani milosrdných deset hodin. Uteklo to rychleji, než bych si přál, protože příběh a atmosféra mě pohltily. Bohužel po pár hodinách je konec a člověk se dívá na osm hotových kapitol a nevěří vlastním očím.
Ale i přesto tuhle hru považuji za jednu z nejlepších, co jsem kdy hrál a je škoda, že prošuměla mezi těmi velkými "hity" aniž by na sebe výrazněji upozornila.
