Internet je malej

Oh boy. Když jsem si zakládal blog, mělo to být místo sloužící čistě pro prezentaci mých literárních dílek. Jenomže do světa pise.cz člověk sklouzne ani neví jak a už cítí potřebu popisovat kdy a proč si koupil kafe a co se mu ne/zajímavého stalo. A baví ho to. Občas jsem měl i nutkání napsat něco malinko osobnějšího, hlavně o jedné blonďaté a modrooké, která mi malinko (ale opravdu jen malinko) zamíchala na chvíli (ale opravdu jen na chvíli) životem (ale opravdu jen životem). Určité aspekty toho příběhu se mi zdají dost zajímavé a myslím, že jsou zajímavé i z nezaujatého pohledu.

Jenomže vždycky mě od napsání něčeho osobnějšího něco odrazovalo. Jistě, je tu pár momentek s Patrícií, ale tak Patrície nepatří mezi ty zajímavější kapitoly. Každopádně o blonďaté a modrooké jsem prostě nepsal a psát už nebudu. Teda snad, občas mám i já slabší chvliky *má tvář schoulenou mezi koleny, sedí v temném koutě, řeže se žiletkou do ruky, poslouchá Nirvanu a pláče*.

Psát osobní věci na blog totiž není dobrej nápad. Protože to není jen o vás, ale je to hlavně a primárně o těch, o kterých píšete. Proto jsem se do toho nikdy nepustil, protože mi bylo jasné, že by blonďatá modrooká nebyla ráda, kdyby věděla, že tady o ní něco píšu. Ačkoliv by se o tom nikdy nedozvěděla, protože jaká je šance, že někdo nalezne váš blog v tom velkém množstvím blogů, že? Nemám pravdu? Kdo by mohl čekat, že to někdo najde a pošle dál a pak se to dostane pod tenké prsty té, o které bych psal? A to i v případě, že bych používal její pravé jméno. Vždyť přece na netu je takové množství srdcebolných blogů.

Taky jsem si nepřál, aby se na světlo dostaly moje osobní pocity. Asi by mi nedělalo problém vyblít se cizím lidem, přece jen, rozdíl mezi povídkou "inspirovanou skutečnou událostí" a článkem na blogu je jen forma, pokud se bavíme o vylití srdíčka. Ale spíš by mi vadilo, že by si to četli lidi, kteří mě znají a tudíž už znají ten příběh a už je trochu klišé, navíc bych nerad vypadal jako ten, co tu lpí na dva roky starých událostech.

No prostě a jasně, my tady píšeme o tom, co se nám děje, ale většině z nás asi nedochází (včetně mě teda), že se to neděje jen nám. Děje se to i těm lidem okolo. A takoví lidé by nebyli nadšení, že tu píšeme co udělali, řekli, zažili...prostě by měl každý z nás zachovat trošku soudnosti a nechat svých pět koleček pohromadě. Myslíme si, jak jsme nedotknutelní, jak na nás nikdo nemůže, ale přitom někoho můžeme nasrat. Nebo ještě hůře, zklamat.

Někteří učitě vědí, co mě k tomuhle článku vedlo, ti co to nevědí, tak mají smůlu, protože kdybych tu napsal, co mě inspirovalo k nápsaní tohoto...názoru, tak bych vlastně podkopal to, co tu píšu. Každopádně držím palce, ať to dobře dopadne.