Fet není bonbón

Letos můj druhý film o feťácích. Vlastně já jich za celý život moc neviděl. Každopádně Candy jsem si koupil kvůli Heathovi Ledgerovi, to je snad jasné. Film mě nijak extra nepřekvapil, čekal jsem melancholickou jízdu a taky jsem se jí dočkal. Ale potěšila mě skutečnost, že se mi film líbil. A to mnohem více, než bych čekal.

Podvědomě jsem si to srovnal s Requiemem za sen. Candybyl lepší v tom, že tady bylo vidět, jak zasáhne fetující dítě své rodiče. Jasně, v Requiemu tam byla ta bláznivá babka, ale to bylo vehnané do extrémního extrému a myslím, že jsem i psal, že to považuju za jediné slabé (slabší) místo toho filmu, i když samozřejmě chápu, že musí být vidět, že fetující dítě má dopad i na svoje rodiče. U Candy to bylo znát v tom čirém zoufalství, které na rodiče padá, když svému dítěti nemohou, a v určitém směru asi ani nechtějí, pomoct.

Přijde mi dobré, že jak v Requiemu, tak i v Candy jsou hrdinkami hezké holky, na kterých je dobře vidět, jak je ten fet dostane. A to nejen fyzicky. Když byla Candy nucená šlapat a Heath nad tím krčil rameny, říkal jsem si, "páni". Scéna s (ne)překováváním absťáku taky není špatná (to musej bejt hrozný stavy) a o scéně v nemocnici ani nemluvím.

Z nějakého důvodu se mi zamlouvala klidná a přátelská postava Geoffreyho Rushe. Působí mile a svěže, ačkoliv je to pěknej zmetek. I když ono je to těžký soudit tyhle lidi, vážně by mě zajímalo, jak to v takové feťácké skupině chodí. Počítám, že je to ještě horší než v těch filmech. A takoví dealeři si jen mastí kapsy a jsou happy. Pravdou je, že Geoffrey vlastně není dealer, ale stejně na mě nepůsobil jako extra kladá postava, i když bylo vidět, že mu na těch děckách nějakým způsobem záleží.

Děj nikoho příliš nepřekvapí, ale je to plné dobrých momentů. Překvapivě jsem se nenudil, čekal jsem mnohem nudnější a melancholičtější podívanou. I když sem tam nějaká pořádná muzika by neuškodila. Místy je to docela psycho, není to dělané tak na efekt, jako Requiem, ale co se poslání týče, je to určitě stejně působivé a odstrašující. Nemít na nájem, mít k večeři jednu sušenky a mít stavy, kdy se sám mlátím do hlavy a řvu jak pominutej, to bych vážně zažít nechtěl.