Averze ke kadeřnictví

Dneska jsem byl podruhé v životě v našem spořilovském kadeřnictví a já se tak zamyslel, proč jsem dříve neměl kadeřnictví rád. Protože není to tak dlouho, co byla návštěva kadeřnictví moje noční můra a není to tak dlouho, co se to zlomilo, respektiva srovnalo do normálu, možná trošku překlopilo do "těším se až tam zase budu".

Tak určitě to bylo tím, že jako mladé Walomátko jsem neměl žádný sebevědomí (kdežto teď jím překypuji *frajer*) a nerad jsem na sebe přitahoval pozornost. A takové ostříhání přitáhne pozornost, respektive tenkrát jsem si to myslel. Takže mi přišlo, že se na mě všichni dívají a říkají "ježiš ten vypadá jak debil". Tyjo, teď když si vzpomenu na to co člověk řešil...no každopádně potom člověk trošku povyrostl, ale stejně jsem kadeřnictví nemiloval  -  člověk tam čekal, teď nevěděl jak to chce, ony se ho na to stejně ptaly, jemu to bylo úplně jedno a ony se stejně ptaly. Z tohoto kadeřnictví s vyšisovanými plakáty ve výloze, které tam asi visejí už od revoluce, jsem se navíc vždycky vracel s vlasy zabodnutými v krku a v límci a kdovíkde ještě, takže pak člověku přišlo, že má všude vlasy, i když se vykoupal a převlékl.

A pak mi osud přihrál do karet Patricii, což byla moje spolužačka z nástavby. Patricie byla vyučená kadeřnice a po nabytí našeho přátelství jsem se nechal stříhat od ní, což řešilo všechny mé problémy. K ní jsem chodil rád, vždycky jsme si povídali, uměla stříhat, nikdy jsem nemusel říkat, jak to chci, protože ona to zvládla i bez toho a navíc jsem nikdy neměl nikde vlasy, což bylo absurdní zjištění, protože já měl za to, že vždycky musí mít člověk po ostříhání všude vlasy. To je to samé, jako když zjistíte, že špička od banánu není jedovatá. A že mi to trvalo asi dvacet let. No každopádně Patricie byla šikovná, navíc ve chvíli, kdy jsem se do ní zamiloval mi stříhání vlasů přišlo sjupr tjupri z toho důvodu, že se o mě otírala vším, čím se holka otírat může když někoho stříhá (šak víme).

Nic ale netrvá věčně a když mi Patricie dala najevo že fakt se mnou jako chodit nebude, tak se ozvalo mé ego a já s ní takřka nepromluvil. S koncem školy přišel i konec našeho falešného přátelství a já stál před naprosto šíleným problémem, jehož výsledkem byl půlroční chuchvalec vlasů (Gina si možná pamatuje - setkali jsme se a já povídám - "jé, ty máš čelenku" a ona se smíchem povídá: "Ty máš vlasy!"). Navštívil jsem kadeřnici panímámy, ale to bylo takový divný (taková ponurá místnost) a panímáma tam pak přestala chodit, takže jsem vzal osud do vlastních rukou a vstoupil jsem do (nyní již) vyhlášeného spořilovského kadeřnictví, na které pěl ódy i jeden můj kamarád. O první návštěvě jsem psal asi před dvěma měsíci a dneska jsem tam byl zas. A je to tam fajn, muzika, kadeřnice, voní to tam (ale ne tak invazivně těma šílenejma saponátama jako všude jinde), navíc jsem o hodně přicházel, když jsem si před tím, než mě Patricie stříhala, myl hlavu sám.