American vehicle

     GRRRR!

Když jsem viděl upotávky na film Gran Torino, řekl jsem si - tak na to musím jít. Rádoby drsný Clint Eastwood, který by místo pušky měl nosit raději hůl si hraje na to, že nataženým prstem a zdviženým palcem odežene bandu negrů. Pak se kamarádí se šikmovokejma a nakonec vyžene jiný šikmovoký z ulice. Právě jsem použil ty nejmírnější narážky na barvu pleti, které se ve filmu objeví. No každopádně jsem myslel, jak se hezky zasměju. A zasmál jsem se. Ale kvůli tomu, jak je ten film parádní.

Clint Eastwood jako kdyby si řekl - tak tomu Walomemu udělám radost a natočím film PŘESNĚ podle jeho gusta. Já, stařík nad hrobem, nepříjemný na všechny okolo, protivný a hnijící ve svém stereotypu se najednou otočím o 180°, zjistím, že žluťáci nejsou tak špatní a vnesou do mého života trochu štěstí. Nakonec si jich začnu vážit víc než vlastní rodiny.

Už jsem to tu možná psal, ale v hlavě si nosím pár příběhů, které jednou chci napsat. Až budu starší a vyzrálejší, až bude ten pravý čas. A jedním z těch příběhů je i právě něco podobného (myšlenkou, ne dějem), co Gran Torino předvádí. Storka o tom, že člověk může najít smysl svého života v něčem jiném, než je jen obraz rodiny a v případě Amíků splněného amerického snu.

Clint hraje (nebo spíše šíleně přehrává) amerického veterána z Koreje, který nemá pro nikoho vlídného slova, ale zároveň má dobré srdce. Během celého filmu zavrčí minimálně desetkrát a nejzvláštnější na tom je, že to vůbec není směšné. Prostě to tam patří. Stejně tak není směšný veškerý patos, co tam přímo přetéká z každé druhé scény, klišé jako americká vlajka, americký auto, americká puška, americký pivo, americký nigas...prostě to tam všechno hezky zapadá a já si to užíval, stejně tak jsem si užíval naprosto jasný a dokonale nalinkovaný příběh až do pochopitelného konce. Ve filmu se k tomu střídají scény vtipné a dramatické, není to jako v Requiemu za sen, kde se půlku filmu smějete a druhou půlku chcete utýct pryč od tý šílený depky. Tady se to děje všechno najednou...

Ve filmu se nám dostane mnohých symbolik (já si všiml jedné, ale asi jich tam bude víc), mnoha scén z mnoha jiných filmů (jako co taky vymejšlet že jo, ale to, jak ten asiat buší na drátěné dveře a křičí "WALT!" tak jsem si nemohl nevzpomenout na Armageddon a Bena Aflecka "Harry! To mi nemůžeš udělat! Harry!",) mnoha prostých, ale o to účinějších scén a nebýt v kině, tak i mnoha slz.

Jedinou slabotou bych viděl v muzice. Střídá se tam šílenej ploužák a takové ty vojenské bubínky, což směšně působilo, když devadesátiletý stařík popadne pušku a už tam bubeníček tluče na buben. Ale zvyknul jsem si (pušky se chápe opravdu často). Samotný stařík Clint na mě nečekaně působil velmi dobře a věřil jsem mu každou drsnou hlášku a větu, věřil jsem mu to "peklo co si ve válce prožil", ve scénáři podle mě prakticky nebylo nic, co bysme už jinde neviděli, ale to nevadí. Ono poskládat něco do dokonalýho celku dá práci.

SPOILER

Co se mi opravdu líbilo, byl Clintův přístup k církvi. A vůbec celá ta zápletka s knězem, která nejdříve vypadala dost o ničem, ale nakonec se z toho vyklubala moc pěkná věc. Když jde tedy Clint konečně ke zpovědi, nedělá to proto, že se potřebuje vyzpovídat. Právě z  toho důvodu ho kněz odbude jednoduchým tím jejich "smývám z tebe hříchy blabla" a to je dost dobrý moment, protože si říkáte, že konečně tomu knězi docvaklo, o co tady jde a že se nemůže schovávat pod rubášem a snažit se Clinta přesvědčit o nesmyslech, kterým on nevěří.

Film se mi opravdu líbil, docela má naděláno na můj film roku, pokud toto místo nepřenechám třetímu Underworldu, ale v Gran Torinu toho přeci jen bylo více, i když to už bylo milionkrát přežvýkáno někde jinde, pořád je to síla a zase mě to dostalo a až si to pustím doma na dvd, dostane mě to určitě ještě víc.