Není snadné najít obrázek obyčejného rozbřesku, furt mi to vnucuje tu upíří harlekýnku :-)
...
Končí duben a myslím, že to je vhodná doba na to seřadit si všechny otázky a začít se je postupně učit. Mám okolo sebe momentálně dvě zodpovědné kámošky a ty se připravují už od ledna, což mi přijde nanejvýš zbytečné z jednoho prostého důvodu - uchovat něco v krátkodobé paměti půl roku je nad moje síly. A myslím, že to je nad síly většiny lidí a že se zbytečně stresují a vůbec. Ale zase nechci vypadat jako takovej ten rozumbrada, co se klepe rok před maturitou a pak tvrdí, že je to fraška atd...to rozhodně není.
Já si pamatuji dva momenty, kdy mě ovládl strach z maturity. První byl o letních prázdninách, kdy jsem si říkal, že už jenom rok a je to tady. Navíc teprve dva roky po učňovkách, což byl hroznej stres...druhý strach přišel asi měsíc nebo dva před maturitou, protože mi došlo, že bych měl začít něco dělat a vše si sehnat. To je na tom to nejhorší - sehnat si poznámky a tak nějak si to uprovat do tvaru, kdy se to dá učit. Protože mít jednu otázku na deset stran je pitomost.
Pro nás z nástavby byla maturita docela strašák, protože jsme maturovali ze šesti předmětů. Což nám přišlo šílený, ale zase na druhou stranu zvládli to ti před náma že jo...asi největší bobky jsme všichni měli z angličtiny, ale nakonec jsme jí všichni udělali brilantně - asi právě proto, že nás paňčelka drtila tak moc, že se to nešlo neučit. Nejlepší byla spolužačka opalená (přepálená) ze solárka, která byla strašně príma a taková drsná a volala mi o svaťáku každý druhý den a byla hrozně vyklepaná a po ústní anglině se složila a propukla v pláč, přitom se šprtala víc, než naše úterní skupina dohromady. Ale zvládla to, všichni jsme to zvládli.
Ono to bude znít hloupě a nafoukaně, ale pro mě maturita neznamenala nic špatného a hrozného. Asi nejvíce jsem byl nervózní těsně před tím. Před školou, jak jsme tam byli všichni v obleku, pak v té třídě, jak jsme tam seděli a čekali na smrt - ale byli jsme tam čtyři, takže tam vždycky zůstali minimálně dva, což bylo příjemné - navíc nás bylo podpořit spoustu lidí včetně spolužáků, co maturitu úspěšně udělali předešlý den. Když mě však zavolali a já strčil ruku do pytlíku, už to tak nějak opadlo. Jako klepal jsem se, ale prostě mě to neochromovalo a nedrtilo. Bál jsem se neúspěchu, rozhodně netvrdím, že jsem to měl v kapse, ale já si to užíval. Ten den jsem tam totiž byl se skvělejma lidma, jedni z mých nejoblíbenějších a tudíž to byla po učňovkách hrozná změna. Najednou tam byli lidi co jsem měl rád a učitelé, co nebyli kreténi a příjemná předsedkyně a všichni nás podporovali a nikdo nás zbytečně nestresoval.
Měl jsem štěšstí. Tak jako po učňovkách, tak i po maturitě jsem zjistil, že byly otázky, které kdybych si vytáhl, tak bych byl upa v řiti. Zejména z češtiny. Opravdu jsem si nepamatoval jména kazatelů, kteří támhle někde někdy něco napsali a my se to teď z nějakého důvodu musíme učit. Ale z češtiny jsem měl štígro opravdu veliké - chtěl jsem romantismus, realismus a věřil jsem si i na literaturu druhé světové - a vytáhl jsem si realismus. Nejlepší byl spolužák - přišel do školy a povídá: "Já si vytáhnu šestku. Romantismus. To chci a to si vytáhnu." No, jdu po něm na potítko a slyším jak odříkává látku a otočím se na něj a měl jsem sto chutí zavolat: "Ty vole, ty sis fakt vytáhnul romantismus?" Ale to jsem samozřejmě udělat nemohl. Ale měl jsem za něj radost.
Trošku se to vyrovnalo u managementu, kdy jsem se učil otázky 1-19 a vytáhl jsem si 22, ale tak dobrý, naštěstí kantoři nebyli svině a snažili se o to, aby maturitu všichni udělali.
Ovšem den před maturitou mi hodně pomohl spolužák, kterému jsem den předtím volal a říkám: "Hele tak co?" A on: "V pohodě, fakt, nemáš se čeho bát."
"A udělali ste to všichni."
"Jo, udělali. I Kristýna hele."
"Fakt? Tak to je bezva, sakra...tak snad to bude v klidu no."
Asi je to hnusné, ale hrozně mě uklidnilo, že to udělala právě Kristýna, protože ta byla považována za nejslabší a měla dostat padáka. Ale taky mi bylo jasné, že její úspěch neznamená i můj úspěch. Tak jsem po rozdání vysvědčení spolužákovi děkoval, že mě v pondělí hodně uklidnil a on povídá: "No jo, já jsem slyšel, že jsi vyděšenej jak srneček, tak jsem tě musel uklidnit."
Na maturitě se mi asi nejvíc líbila jedna věc. Že to udělalo radost oběma rodičům. To bylo velmi příjemné a stejně tak příjemný byl steak, na který jsme večer šli. Vlastně až po úspěšně složené maturitě mi došlo, jak by mě sralo, kdybych jí neudělal. Vidět ty ostatní spokojené tváře a slyšet, jak všem telefonují, a vůbec...br...když jsem si před tím představil, že bych to neudělal, děsila mě představa zkažených prázdnin - ale to by byl snad ten nejmenší problém.
Takže to bylo moc příjemný, naprosto skvělej den, když to přeženu, tak nejlepší v životě. A poprvé v životě mě naplnilo něco spojené se školou, protože mě školní úspěchy (pokud jsem se nějakých dopracoval) nikdy nepřipadaly jako nic super, vlastně i dneska mi škola přijde jako hroznej vopruz, ale ten poslední rok před maturitou to byla vážně bomba. Asi mi to bylo příhráno do karet, protože si něco řeklo "Hm, tak ten Andy se sral na tom učňáku, tak mu hodíme bezva lidi a bezva školu aspoň teď."
Stejně jako maturita se mi líbila i ta akce dalšího dne, dne, kdy se pilo a smálo a dívalo na fotbal - tehdá jsme hráli s Portugalskem na Euru nebo kde a já si stěží pamatoval první poločas.
Pokračování příště...