Stephen King je řízek - Zelená míle - kniha
Viděli jste Zelenou míli? Tak představte si, že kniha je ještě lepší. Ono to tak teda bývá, ale stejně. Zelená míle je dokonalý film, bez jediné vady. A když jsem četl knížku, musel jsem děkovat týmu za to, že se tak moc držel předlohy. Na rozdíl od nudné Carrie zasazené do dnešní doby nebo od humorného Osvícení se tvůrci Zelené míle rozhodli vzít knihu opravdu do ruky a opravdu se jí věnovali, nic si nedělali podle sebe a prostě jen zfilmovali to, co bylo psáno a dáno.
Kniha byla původně vydána jako šestidílný román na pokračování, Stephen King je ovšem znám jako jedinec, co si v podobných případech dává na čas, takže s Temnou věží se mu dařilo mezi jednotlivými díly mít i rok pauzu. U nás vyšla Zelená míle nově v nové (spojené) podobě. Děj se odehrává v jedné věznici v Cold Mountain (ale není tam ani Jude Law ani Nicole Kidman), kam jednoho dne přijde dvoumetrový obrovský černoch odsouzený za zavraždění a znásilnění dvou děvčátek.
Příběh je vyprávěn stylem "teď už jsem starej a v domově důchodců a budu vám vyprávět, co jsem dělal před šedesáti lety za tý velký ekonomický krize". Stephen King má ve svých příbězích vždycky "něco", co tomu dává reálný nádech. To, že mu tam holčičky zapalujou budovy myšlenkou a černoši oživují mrtvé myši, se díky jeho stylu vyprávění stáva o něco uvěřitelnější. Buďto volí retrospektivu na pozadí skutečných událsotí nebo cituje neexistující knihy/články v novinách apod.
Zelená míle je rozdělená do šesti částí, přičemž každá začíná "současností" v domově důchodců, v tom je asi jediný rozdíl oproti filmu a právě díky tomu se kniha dostává o několik stupňů výš než zmíněné múví. Paul se sice také ve filmu nachází v domově důchodců, ale v knize zde navazuje přátelství, potkává zde muže, který mu připomíná toho zmetka Percyho (to je zvláštní, i Percy v Harrym Potterovi nebyl zrovna sympatická postava) a sepisuje své paměti pro sebe a svou přítelkyni (kamarádku, ne jako gfriend) a vzpomíná na den, kdy se po Zelené míli prošel John Coffey, jako ten nápoj pane, ale píše se to jinak.
Nevím, jestli mě dojal ten prostý černý hromotluk nebo celková atmosféra natolik depresivního a absurdního místa, kde se normální lidé (dozorci) jakousi zvláštní formou přátelí s vězni, což jsou zločinci nejvyššího kalibru. Přátelí je možná silné slovo. Ale jednou svou částí s nimi sympatizují. Pokaždé, když vedou odsouzence na smrt, cítí s ním a rozhodně jim nepůsobí radost nebožáka posadit na Jiskřáka (elektrické křeslo).
Navzdory tomu, jak moc se mi právě tahle myšlenka líbila, považuji ji za romanticky nereálnou. Nevím, jestli jsou vrazi dětí schopni nějakého pokání a vykotlat ve cvičených dozorcích nějaké kladné emoce vůči jejich osobě. V té knize to tak ale je a člověk tomu prostě věří.
Postava myši je v Zelené míli to nejdokonalejší, co jsem v knihách (nebylo jich teda hodně) Stephena Kinga četl. Zvíře. Šedivé. Nemluví, kdyby tam nebyla, na ději by to nezměnilo vůbec nic podstatného. Krom jednoho detailu, že Paul díky ní (možná) žije o pár desítek let déle, než by měl. Jinak její působení v příběhu je přesnou ukázkou toho, proč mám pana Kinga rád. Protože charaktery, ať už je to myš, dělají z jeho knih TO, co TO pak je (a nemusí to být zrovna román To). Prostě reálný děj a sem tam nějaký duch či nadpřirozená schopnost. Navíc u Zelené míle je to zrovna jasný jak facka, John Coffey má sice nadpřirozené schopnosti a jeho inicály jsou stejné jako jedné biblické postavy, ale přesto je to normální duševně zaostalý člověk, který má v hlavě jasné zákony. Dobro - dobré, zlo - špatné. Je to úkaz morálky takové, jaká by měla být v každém z nás. S. King si navíc na nic nehraje ve chvíli, kdy jasně určí, kdo na jakou stranu barikády patří. Percy a skutečný vrah dvou děvčátek Bill jsou zlo, hlavní postava Paul a ostatní dozorci jsou zástupci dobra. John Coffey je vykonovatel dobra a taky ho hodně vykoná, než se posadí na Jiskřáka. To, že John Coffey zemře, se v knize dozvíme prakticky hned. A to je na tom to nejlepší. Určitě se opakuji, ale příběhy, o kterých víte jak dopadnou, a přesto vás dokáží pohltit, to je umění.
Zelenou míli jsem přečetl jedním dechem, což zní jako klišé, ale je to tak. Větěinou jsem schopný před spaním přečíst tak deset stran knihy, než se mi oči začnou zavírat, Zelená míle mi je držela otevřené klidně i stran padesát, bylo to pak těžké vstávání, ale stálo to za to. Zelená míle se po boku Sophiiny volby řadí do seznamu knih, u kterých jsem regulérně ronil. Ovšem mírné dojetí a silné prožívání příběhu jsem cítil pořád. A to se mi u knih opravdu nestává často.
Zelená míle je skvělý příběh, skvěle napsaný, skvěle vypointovaný a bohatý na postavy, které se vám prostě nemůžou plést, protože je každá jiná a téměř každá se ubírá nějakým směrem. Navzdory nadpřirozena v ději obsaženém, je to příběh plný reálných situací a emocí a myšlenek. Pokud jste viděli film a líbil se a pokud vás baví číst, doporučuji.
I mistr tesař se někdy utne: S. King ve své knize O psaní radí, aby se budoucí autor vyhýbal takovým těm tvarům slov jako : Držíc sklenku s whisky vstal, hlídaje si kravatu. Sám přiznává, že i on občas tyhle tvary používá a konkrétně v Zelené míli je toho až moc - samozřejmě to nemůžu tvrdit na 100%, páč jsem to nečetl v originále, ale myslím, že v tomhle případě na tom příliš nezáleží. Toto je úryvek z knihy.
Znovu stiskl mé stařecké zápěstí, drtě mé křehké kosti a očima neustále bloudě ze strany na stranu, chtěje se přesvědčit, že je v bezpečí. "Nech mě na pokoji," řekl jsem mu, snaže se udržet ten kňučivý hlas.
Mně osobně to úplně trhá oči, zejména to drtě a bloudě, ale snaže se ještě dá. Ale tak to je na každým jak to vnímá. Hlavně že sám King tvrdí, že se to dělat nemá :-p