Doslov

DOSLOV aneb rozeber si sám

Rozhodl jsem se napsat něco takového jako doslov nebo spíše rozbor mojí povídky V rytmu salsy do všudypřítomné osamělosti. Nemám ve zvyku se svými díly nějak chvástat, ale zase na druhou stranu, uvnitř jsem hrdý na vše, co jsem napsal, ačkoliv navenek mluvím jinak – člověk by totiž měl být trošku sebekritický a hlavně objektivní. Takže bych rád objektivně zhodnotil tohle svoje dílko. Píšu tenhle doslov asi dva dny poté, co jsem V rytmu salsy dopsal, na blogu je v tuhle chvíli nějaká pátá část, takže nikdo ze čtenářů nemůže tušit, jak to vlastně dopadne.

Každopádně jste si asi všimli, že z Viktora se stala vedlejší postava. Nechci si hrát na machra a psát, že jsem s tím počítal od začátku, ale pravda je taková, že jsem s tím počítal brzy. A to ve chvíli, kdy mi došlo, že z Viktora se nedá udělat nic zajímavého. Svobodný mladý muž hledající společnost...nakonec jí buď najde nebo ne...tak jsem se rozhodl, tak jak jsem se rozhodl.

            To, že Helena bude mít Helenku, mě napadlo při sledování Gilmorových děvčat. A to mě trochu štve, protože to vypadá, že jsem se inspiroval příběhem Lorelai a Rory, ale pravda je zase trošku jinde – když sleduji Gilmorova děvčata, tak se mi velice často stává, že myslím na něco úplně jiného. Například na povídku, kterou právě píšu...a vzhledem k tomu, že v prvních kapitolách jsem naznačil, že má za sebou Helena v minulosti nějaký problém, kvůli kterému nevychodila základní školu, bylo třeba něco vymyslet. A najednou mě napadl ten moment, jak sedí před školou a dívá se na svojí dceru a nemůže na ní promluvit. Ten moment v povídce nakonec není nijak výrazně popsán, ale o to je (si myslím) silnější.

            Vztah mezi Milošem a Helenou vůbec neměl vzniknout. Ale když vznikl, tak mě to nijak nepřekvapilo. Mám za sebou jednu životní epizodu s neopětovanou láskou a od té doby mi jakákoliv podobná situace připomene tu mojí. A zdá se mi to docela silné téma, ale chápu, že pro většinu ostatních lidí to je klasické klišé ze všech filmů a knih, ale pro mě to je prostě něco víc. Zároveň jsem slyšel spoustu storek, jak se z přátelství kluk/holka stane něco víc, ať už s obou stran nebo z jedné strany. Nemusí to být vždycky láska, ale já toho Miloše zaláskovat musel, protože Helenu znal už tři roky a kdyby s ní chtěl jenom spát, tak to by mu přece muselo dojít mnohem dřív.

Navíc jsem romantik, takže nějaká "pravá" láska v té povídce prostě být musela, jinak bych neusnul.

            To, že celý příběh neskončí happyendem, mi bylo jasné ve chvíli, kdy jsem přišel na to, že Viktor neskončí s Helenou. Původně to měl být happyend jako prase, navíc v dešti a v mrazu. Slibuji sám sobě, že jednoho dne něco takového napíšu, protože co je úchvatně patetičtějšího než první polibek v dešti, ale já jsem si nedokázal představit, jak bych vytvořil vztah mezi Helenou a Viktorem na takové úrovni, aby se z toho stala uvěřitelná romantika. Moc dobře si vzpomínám na mé malé zklamání, když se Stingo zamiluje do Sophie (v Sophiině volbě) na první pohled. To mi přišlo hodně odfláknuté, protože jestli na něco nevěřím, tak je to láska na první pohled, navíc v literatuře (pokud to není Bravo) to existuje proto, aby se spisovatel nemusel obtěžovat s vytvářením vztahu mezi dvěma osobami (netvrdím, že to je zrovna případ W. Styrona, ale mně to tak prostě přijde). Takže jsem nechal Viktora se zabouchnout do fyzické krásy, což reálné je, protože mně se Alenka/Helenka taky moc líbí. A z toho jsem prostě nedokázal udělat pravou a literárně romantickou lásku, takže jsem zauvažoval nad tím, že budou přáteli. Jenomže Helena už měla jednoho dobrého kamaráda a navíc – zase bych musel reálně popsat vznikající vztah dvou lidí a ačkoliv jsem v životě pár přátelství navázal, ani u jednoho si nepamatuji, jak přesně to vznikalo. Tudíž jsem Viktora a Helenu odsoudil k jednomu drinku – a toho by navíc nebylo, kdyby V rytmu salsy nevznikalo zapochodu a já bych tak nevěděl, že spousta lidí na to čeká, až se tihle dva dají do řeči, navíc jsem na blogu jednou zmínil, že se dají do řeči na open class, tak jsem to musel splnit. Jejich příběh jsem ale zahrál (docela úspěšně, si myslím) do ztracena, ačkoliv ten konec mi nepřijde příliš reálný – Viktor vezme Helenin odjezd příliš klidně, pravděpodobně jsem měl dát jemu a Kristýně větší prostor, aby to nepůsobilo tak nahonem, ale já se Viktorovi a Kristýně už dál věnovat nechtěl  - trošku si myslím, že jejich poslední okamžiky stačily k tomu, aby mě přestal zajímat příběh mezi Viktorem a Helenou, který mě osobně přestal zajímat už mnohem dřív.

            V příběhu toho mělo být mnohem víc. Nakousl jsem několik věcí, které jsem nakonec vynechal – Viktorův problém s otcem, Helenu a nafoukaného vysokoškoláka, Bloncce a Kravaťákovi jsem taky původně chtěl dát větší prostor, ale takhle to myslím bylo lepší – to, že Kravaťák po Bloncce kouká bylo jasné snad všem, Helena to navíc přímo zmínila a když pozval Kravaťák Bloncku na rande, tak to snad nikoho nepřekvapilo...

            Možná vás zajímá, nakolik mají postavy reálné protějšky. Tak Helena je jasná. Alenka je stejně krásná a štíhlá jako Helenka, ale u toho to asi tak končí. Povahově jí neznám, takže netuším, jestli je natolik milá, jako je Helena. Miloš se Honzovi nepodobá vůbec. Můj reálný učitel salsy je mnohem zábavnější, výraznější a první lekce na Alenu štěkal, až jsem si říkal, jestli to není třeba idiot. Ale asi ne, poslední dvě lekce je na ní jako beránek.

           Viktor a Kristýna – no, tak tady moje fantazie zapracovala hodně. Na našem kursu skutečně zbyla dvojice kluk holka. Jenže ta holka je úplně mimo, ten kluk ještě víc. Co se týče rytmu i co se týče vnímání světa. Ta holka vypadá pořád hrozně vyjeveně a ten kluk je zase někde úplně jindy. Pochybuji, že se spolu nějak výrazněji baví a určitě spolu nenavážou žádný vztah podobný Viktorovi a Kristýně. Ale kdoví?

            Blocka a Kravaťák – tak tady jsem si toho moc vymýšlet nemusel. Jsou to kamarádi z práce, hodně se nasmějí, ta holčina je hodně taková živá, střelená, Kravaťák je mnohem vtipnější, než jsem ho učinil já (jedna z věc, kterou neumím, je vytvářet postavy se smyslem pro humor – řekl bych, že já ho docela mám, ale u toho to končí). Nevím, jestli s ní chce něco mít, ale tak třeba jo. Ona není blonďatá, má nějaký světlý přeliv, zato on nagelovaného kohouta má a chodí pravidelně v košili. Jsou mi docela sympatičtí, takhle bych chtěl taky ve třiceti fungovat. Sranda, salsa, košile a kohout.

            Nevím, jak moc se mi podařilo vykreslit charaktery. Pravděpodobně ne moc dobře – ani jedna z vedlejších postav tam nemá tolik prostoru, aby se více projevila – taková Kristýna je tam prakticky do počtu, nevím, jestli si čtenář všiml toho, jak je někým omezovaná dříve, než na to upozornil Viktor. Doufám, že ano.

            Ostatní postavy nemají v sobě nic moc zajímavého, kromě Heleny. Na začátku příběhu se o ní dozvíme, že jejím snem je živit se tancem, na konci příběhu se dozvíme, že se jí to podařilo – ten konec jsem si odpustit nemohl. Málokdy se u psaní (navzdory mé citlivé povaze) dojmu, a když jsem si představil tenhle závěr, byl jsem z toho naměkko ještě hodinu potom. Takže jsem se rozhodl, že ho sem dám, ač je to kýč nad kýče a je to jako vystřižené z Armageddonu, kdy ten chlapeček povídá: "Mami, ten prodavač je v televizi." a maminka povídá "to není prodavač, to je tvůj táta." Hrůza, já vím, ale mně se to hrozně líbilo. Jak v Armageddonu, tak ve V rytmu salsy.

            Vždycky tvrdím, že nemám happyendy rád a vždycky happyend napíšu. Není to vždycky úplný happyend, ale trošku toho štěstí tam je. Tady má šťastný konec hořkou příchuť toho, že Miloš má smůlu, co se vztahu s Helenou týče. Jinak to vlastně dopadne všechno dobře.

A to je dobře.

Protože celý tenhle příběh byl tak postavený od začátku. Neudělal jsem z toho žádné drama, ale taky jsem z toho neudělal sladkou bezduchou lovestory. Teda doufám, že bezduché to nebylo, ale mám za to, že tam je pár dobrých momentů.

           Tohle je můj první a nadlouho asi poslední rozbor, který jsem napsal s úmyslem ukázat jej veřejnosti. Nikdy dříve bych to neudělal – zaprvé proto, že si myslím, že každý by si měl z příběhu vzít to, co si z něj vezme sám – doslov u Sophiiny volby, který napsal snad překladatel nebo kdo, mi prožitek z knihy téměř zkazil a od té doby doslovy, pokud nejsou samotného autora, nečtu.

            Také si myslím, že člověk jako já není v postavení, kdy by mohl nějak věcně vykládat o literatuře. Na druhou stranu, proč nemluvit o něčem, co člověk sám stvoří? Nesmysl. Navíc mi přijde, že v tomto případě si o to ta povídka říká – má dost čtenářů, přitáhla pozornost lidí v mém okolí a navzdory občasné zoufalosti z toho, že to není můj šálek kávy, se mi líbí.

            Není to žádné vrcholné dílo, má to spoustu nedostatků, o kterých vím a určitě hodně těch, o kterých nevím – a to netvrdím ze skromnosti, to je fakt – třeba až asi před týdnem jsem přišel na to, že v jedné mé téměř dva roky staré povídce mám nesmysl – přímo dějový. Což je veliká chyba. Nikdo ze čtenářů mi jí však po celé měsíce nevyčetl, tak možná není tak zásadní.

            Každopádně děkuji všem čtenářům i těm, kteří mi na tvorbě přímo i nepřímo pomáhali. Děkuji té náhodě, která mě a panímámu šoupla na pondělní kurzy ve škole, ve které tančí Alenka a Honza, protože bez Alenky by nevznikl Viktor a bez Viktora by nevzniklo V rytmu salsy. Děkuji maminečce, která mě na salsu přitáhla já tak mohl zažít nový rozměr psaní, jak jsem se kdysi zmínil, děkuji Kačce, že si moji povídku pravidelně četla a obohacovala mě o konstruktivní kritiku, děkuji Verče, která mi poradila spoustu španělských slov, ze kterých jsem použil jen pár a děkuji Markétě, která mi objasnila několik právnických skutečností.

Walome