Walome | Čtvrtá část

Poklidný pracovní den

To je snad ta nejnudnější práce na světě. Helena se rozhlédla po regálech s vystavenými výrobky, vysavači a elektronickými košťaty. Někde na vrchu se leskl zcela nový výrobek, který do obchodu přivezli dodavatelé nedávno – automatický lux. Věcička, která jezdila po místnosti sama od sebe a vysávala prach a špínu.

            Ty regály se nikdy neměnily, po celý rok, co Helena v obchodě pracovala, se prodalo snad jen dvacet takových výrobků. O něco větší byl zájem o papírové pytle do vysavačů, náhradních hubic nebo si lidé často nechávali opravovat své rozbité přístroje. To musela Helena zavolat inženýra Jirku Machelku, na kterého byla alergická. Vždy jí přišlo, že se na ní dívá svrchu – opravování vysavačů pro něj byla podřadná práce, jen si tak přivydělával ke svému vysokoškolskému platu. Přednášel na technické univerzitě a k tomu měl ještě vlastní firmu, která ho činila vysmátým.

            Od té doby, co se Machelka dozvěděl, že má Helena jen základoškolské vzdělání (jak sám pravil, "vždyť to není ani vzdělání!"), házel na ní povýšené úšklebky, které občas doplnil o nafrněné poznámky typu "no jo, vy jste v mojí přítomnosti celá nesvá, že jo?". Když se takhle vyjádřil poprvé, polední směnu tenkrát Helena probrečela. Nějak to na ní všechno dolehlo.

            Ale dnes už byla na pana inženýra zvyklá a nedělalo jí zas tak velkou potíž ignorovat jeho poznámky. Navíc se pan Machelka v obchodě neukazoval nijak pravidelně.

           Za těch dvanáct měsíců se s ním setkal jen párkrát, ale i to stačilo.

            Mrkla na hodinky. Pomalu ale jistě se blížila jedna hodina, v tuhle dobu obchod zavírala a vyrazila někam pryč. Někdy na oběd, někdy se jen projít hnusnými nuselskými ulicemi a vykouřit pár cigaret. Někdy se také zavřela v obchodě a pomalu jedla oběd, který si však nestihla připravit pokaždé.

            Začetla se do článku v Yellow a na chvilku se zastavila u fotky kabelky značky Prada. Poté jen tak z nudy projela nějaké staré smsky a pár jich promazala. Při té příležitosti jí napadlo, že smaže Petrovo číslo, ale pak si to rozmyslela – na to bude ještě čas. Na chvilku si dovolila zavzpomínat na dobu minulou. Na dobu, kdy spolu měli vztah, který jí naplňoval snad po všech stránkách. S Petrem si rozuměla jako s člověkem i jako s milencem a do chvíle, než potkal tu cizí holku, často jí napadalo, že jejich vztah vydrží dlouho. Hodně dlouho. Chvíli poté, co tuto myšlenku považovala za reálnou, přišel Petr z rozchodem.

Jedna hodina. Helena zamkla dveře a zatáhla roletu. Poté usedla ke stolu, vytáhla plastovou misku s nakrájenou zeleninou a orestovaným kuřecím masem, k tomu si otevřela bílý jogurt a začetla se do Yellow. Po obědě vyrazila ven a zapálila si Davidoffku. Plat neměla velký, ale také to nebyla nijak vášnivá kuřačka, proto si alespoň dopřála kvalitní značku. Když dokouřila, hodila nedopalek na chodník a zamáčkla ho patou kecky. Pohlédla do špinavých ulic a zase se vrátila do obchodu.

Napsala smsku Monice, ta hned vzápětí odpověděla. Jasne, muzeme se sejit. Co pristi stredu? Hodi se ti to? Ptze ja pak asi nebudu mi moc casu. Helena kladně odpověděla a docela jí myšlenka na večer s nejlepší kamarádkou u dvojky červeného nebo mojita zvedla náladu. Vzápětí si však uvědomila, že výplata jí teprve čeká.

Hm, tak to vidím spíš na tu dvojku červenýho.

Poklidný oběd

"Ahoj," pozdravila s úsměvem Viktorova matka. Syn jí políbil na tvář a v předsíni se přezul do připravených trepek. Z obývacího pokoje vyšel jeho otec a s pevným výrazem mu podal ruku.

"Dáš si kafe?"

"Dal bych si. Tady jsem něco přines," řekl a položil na kuchyňskou linku komunistického stylu pytlík mandlí v čokoládě. Posadil se ke stolu prostřený igelitovým ubrusem.

"Proč už konečně nesundáte ten vikslajvant?" zeptal se a pohlédl kriticky na ubrus.

"Jsme na něj zvyklí," odpověděla matka. Vitkor se nepatrně zašklebil.

"Tak co, jak to jde v práci?" zeptal se otec a dosedl na vrzající židli.

"Dobrý. Jako vždycky."

"No, ono se ta tvoje práce asi moc nemění, co?"

"Ne."

Na matčině obličeji se vytvořil úsměv roztančující vrásky na tvářích. Zalila tři šálky a postupně je přinesla na stolek a poté si přisedla také.

"Včera u nás byla Míša, mám tě pozdravovat."

"Jo,jo, nedávno jsem s ní mluvil," přikývl Viktor. "Prej to bude kluk."

"Už se na toho prcka těším."

Viktor byl za sestru moc rád. Když už on není schopný naplnit matčinu touhu po vnoučatech, tak alespoň ona.

"A co ty a holky?" zeptal se otec a míchal u toho lógr v horké vodě.

"Žádná novinka."

"Hm."

Viktor upil svého Nescafe, přidal do něj lžičku cukru a zamíchal. "Začal jsem chodit na kurs salsy."

"Cože? Co tě to napadlo," usmála se maminka a pohladila Viktora po ruce.

"Nevím, jen tak. Mám takhle po večerech dost času, tak se aspoň něco naučím."

"Jo, taková salsa se v životě hodí," prohodil sarkasticky otec.

"Ale nech ho, vždyť je to pěkný. A co, jak ti to jde?"

"Ale jo, dá se. Tancuju s docela šikovnou holkou, takže pohoda."

"Vážně," zpozorněla maminka a s tónem naděje se zeptala, "a je hezká?"

"Normální."

"A pozvals jí někam."

"Ježiš mami, vždyť jí neznám. Vím o ní jenom jak se jmenuje a co dělá."

"A co dělá?" usmívala se dál matka.

"Šéfku cestovky."

"To je pořádná práce," odfrkl si otec.

To snad neni možný. Jsem tady pět minut a už prudí. "Narozdíl od tý mojí?" neudržel se Viktor.

Jeho otec mu pohlédl do tváře, grimasa v obličeji stále tak pevná jako při Viktorově příchodu. "To jsem neřekl."

"No jasně."

Maminka si povzdechla. "Dělám svíčkovou. Maso jsem naložila předevčírem, takže by měla být tip ťop."

"To jsi hodná. Já si toho doma moc neuklohnim."

"Vždyť jsem ti nabízela, že ti budu vařit."

"Ale prosimtě," zasmál se otec, "je to dospělej chlap a ty mu ještě budeš vařit oběd."

"Jo mami, je to zbytečný, já si vždycky něco ohřeju nebo koupím."

"No jen aby."

"Neboj."

Viktor mimoděk pohlédl na otce, který už zase utápěl pohled v turecké kávě. Někdy přemýšlel nad tím, jestli za otcovo chování může Viktorovo neukončení vysoké školy nebo skutečnost, že Michaela ho převyšuje ve všem, podle čeho rodiče své děti hodnotí. Nakonec však vždy usoudil, že na tom nezáleží – ať už je tomu tak z jednoho či druhého důvodu, ani jeden z nich už změnit nedokáže.

Viktor dojedl svíčkovou, oběd pochválil a dopil pivo. Moučník s díky odmítl (ale maminka mu jej zabalila s sebou) a už zase pádil pryč. S matkou se rozloučil polibkem na tvář, s otcem chladným podáním ruky a byl rád, že je odtamtud pryč.

Jsou prostě věci, který se nikdy nezměněj.

Náladu mu zvedla myšlenku na třetí lekci salsy, která se konala za dva dny. A k tomu všemu open class, na kterou se v úterý určitě vydá.