Smrt na jazyku

Kdybych náhodou ze dne na den přestal psát tenhle blog, je to z jednoho prostého důvodu - v baráku nám dělají nové výtahu. Jako pominu to, že se tak děje kvůli nějakýmu debilnímu nařízení EU, holt se to udělat musí. Největší ironií je, že to nejvíce odnesou lidé v přízemí, kde je největší hluk a největší bordel - a lidé v přízemí výtah nepoužívají...život je holt nefér.

Každopádně já bydlím v šestém patře. Takže zemřu buď na fyzické vyčerpání, protože za posledních jednadvacet let se moje tělesná aktivita vyznačovala v podobě tělocviku, pár návštěv posilovny, zamlada běhaní za míčem na školním hřišti a asi dvakrát jsem byl mimo sezónu v bazénu. Ale musím sám sebe pochválit, že za 14 dní tréninku jsem po těch patrech stále méně a méně udýchaný.

Ovšem to není jediné riziko. Dole na nástěnce máme asi šest obrázků se smrtkou, u kteréch je napsáno, jakými všemi způsoby může v době přestavby výtahů dojít k různým zraněním. Padání do šachet, sem tam spadne nějakej ten sto kilovej kov z desetimetrové výšky, to se prostě může stát.

Ale co je snad ještě horší, než fyzická újma, je újma duševní. Chlapci výtaháři začínají čile pracova v 8.00 a někdy (třeba dnes) dokonce i v 7.45 - já si zrovna užívám VOŠského luxusu zkouškového období, takže nemusím vstávat. Inu, nemusím, ale musím, protože ten kravál člověk nepřeslechne. Takže mě ráno probudí zvuk kladívka, nějaká ta rána, křik "HEJ VOE KDE SEŠ" a podobně.

Jako tohle bude trvat až do dubna? Přes den ať si bouchají jak chtějí, to stejně nejsem doma nebo jsem, ale pustím si muziku, takže pohoda, ale takhle po ránu je to šoking hazard.

To jenom abyste věděli.